Nerad bych se na tomto místě opakoval, ale přestože byl Slash velice silnou postavou Guns n´Roses a jeho sóla byla neodmyslitelnou částí této kapely, jako skladatel se mi vždy jevil jen jako průměrný. Na hybnou páku Guns, čili tandem Axl Rose – Izzy Stradlin, svými kvalitami nikdy nedosahoval. To ukázaly i jeho post-GN´R aktivity, kdy všechna alba, s výjimkou debutu „Contraband“ od Velvet Revolver, jsou jen průměrná. Samozřejmě se uměl vždy obklopovat schopnými muzikanty, ať už to byli v případě Slash´s Snakepit jeho ex-kolegové z Guns Gilby Clarke a Matt Sorum nebo basista Mike Inez (Alice In Chains), ve Velvet Revolver zase jeho někdejší parťáci Duff McKagan a Matt Sorun či zpěvák Stone Temple Piltos Scott Weiland. V současné době po jeho boku nestojí také žádná ořezávátka. Ať už je to basák (jinak předák Sin City Sinners) Todd Kerns, někdejší bubeník kapely Johna Corabiho (ex-Mötley Crüe) a Bruce Kulicka (ex-Kiss) Union, Brent Fitz nebo zpěvák Myles Kennedy. Právě v něm Slash našel oporu pro svou další tvorbu a to asi nejen proto, že Kennedy je přesně hlasový kříženec mezi Weilandem a Rosem.
A teď k samotnému záznamu „Made In Stoke“. Kdo byl na jakémkoliv Slashově koncertě, ví co očekávat, a sice mix starých pecek Guns n´Roses, s trochou Velvet Revolver a Slash´s Snakepit. Důraz je samozřejmě kladen na debutové Slashovo sólové album. I když je to tah logický, nezdá se mi úplně zdařilý, protože právě tahle deska patří mezi ty průměrné. Start ale obstarává „Been There Lately“, otvírák alba „Ain´t Life Grand?“ od Slash´s Snakepit z roku 2000. Jako otvírák si dovedu představit jinou věc. To „Nightrain“ z legendárního „Appetite For Destruction“ je jiné kafe. Slash zde kouzlí jako za starých časů a Kennedy ukazuje, že ani Axlovy hlasové výlety do stratosféry mu nejsou úplně cizí. A přestože postrádá Roseovo charisma, oproti hlasovým dispozicím Mr. Růže z poslední doby, působí velice jistě, i když nechává refrén zpívat publikum. Následující „Ghost“, čili první ukázka Slashovy sólovky, zrovna nenadchne. Mnohem více živočišněji působí „Mean Bone“, zase z druhé desky Slash´s Snakepit. Škoda jen, že ta nejlepší část, čili Slashova ostrojízda v polovině skladby, trochu zanikla. „Back From Cali“ je postavena na titánském riffu, ovšem jinak ani studiově tato skladba nemá moc co říci.
A znovu jsou tu Guns a „Rocket Queen“. Už na „i-tunes Sessions“ Kennedy ukázal, že mu tahle skladba sedí a že v ní umí zaječet jako Rose. Nic na tom nemění ani tenhle záznam, kde ovšem, stejně jako u „Nightrain“, nechává refrén publiku. U srdce chytne i „Civil War“, kterou dnešní Guns n´Roses hrají jen sporadicky. A máme tu další připomínku Slashovy sólovky - „Nothing To Say“, která oproti „Back From Cali“ a „Ghost“ působí mnohem energičtěji, i když je natahována na délku skoro osmi minut. Pak je tu „Starlight“, kterou v originále nazpíval Chris Cornell (Soundgarden). Ovšem ta byla jednou z nejslabších věcí na Slashově albu a nic na tom nemění ani tenhle počin.
Zato „Doctor Alibi“ (opět připomínka sólovky) zní velice přesvědčivě. Mikrofon převzal Todd Kerns, ale akorát mi přijde, že se zbytečně cpe do polohy Lemmyho Kilmistera, který tuhle věc původně nazpíval. „Speed Parade“ nás zase vrací ke Slash´s Snakepit a s ní i Kennedyho k mikrofonu. Nutno ale říci, že tenhle Slashův projekt měl mnohem více lepších a výraznějších věcí. Instrumentálka „Watch This“ je neslané nemastné nic, ovšem „Beggars And Hangers-On“ z debutu Slash´s Snakepit „It´s Five O´Clock Somewhere“ je úplně jiná liga. Houpavý riff, výtečný refrén dává vzpomenout na nejlepší léta Guns n´Roses. Ti se ohlásí hned potom a to nádhernou baladou „Patience“. Tady se sice ukázalo, jak pro tuhle skladbu je důležitý Axl Rose, když jeho úvodní hvízdání musel nahradit Slash svou kytarou, ovšem jinak se Kennedy téhle věci ujmul se ctí. I když tady mně asi ten původní duch Guns chyběl nejvíc.
Desetiminutové sólo „Godfather Solo“ ocení asi jen kytarový maniaci, ale pak je tu Slashova hvězdná chvilka „Sweet Child O´Mine“. Ať je trojice kytaristů dnešních Guns n´Roses jakkoliv dobrá (což samozřejmě je), nikdo nedokáže úvod „Sweet Child O´Mine“ zahrát tak jako Slash. Ale když začne Kennedy zpívat, tak si můžeme říct, že zase nikdo tuhle věc nedokáže zazpívat tak jako Axl. „Slither“ je tady jako jediná připomínka Velvet Revolver, což je trochu škoda, protože minimálně na debutu byly výborné věci jako „Set Me Free“ nebo „Sucker Train Blues“. Navíc „Slither“ je zde natáhnuta na skoro dvojnásobnou délku, což ji trochu rozmělňuje.
Před závěrečným mohutným finišem je tu trochu oddech při skladbě „By The Sword“, a pak už následuje jen těžká klasika. „Mr. Brownstone“ dá zase vzpomenout na „Appetite For Destruction“. Zde je vidět, že ta nižší Roseova poloha Kennedymu sedí mnohem víc. Dokonce i refrén si nechá sám pro sebe. Závěr je jasný. Končí touhle věcí Guns, končí jí i Slash... „Paradise City“. Začátkem s Kennedym svorně odzpívá celé několikatisícové publikum. Ústřední riff sice znovu jako v případě „Mean Bone“ nevyzní svou mohutnou sílou a Kennedy se v refrénech zase více šetří, ovšem mohutný sprint v závěru posluchače stejně nemine.
Můžu říct, že mě „Made In Stoke“ vcelku bavilo. Samozřejmě nejvíce při starých klasikách Guns n´Roses. S tím už asi Slash nic nenadělá. Kdo přijde na jeho koncert, chce slyšet „Sweet Child O´Mine“ nebo „Paradise City“. Ale stejné to je se současnými Guns. Přestože mohu mít současnou tvorbu Guns n´Roses mnohem víc radši než tu Slashovu (což tak je), musím uznat, že klasika je klasika a že tihle dva pánové (myslím Slashe a Axla) udělali společně pořádný kus práce.
|
