Je jen málo desek, které by aspirovaly na titul „nejočekávanější album letošní zimy“. Jednou z nich je bezesporu novinka legendárních Van Halen. A to hned z několika důvodů. Čtrnáct let tato kapela nic nevydala. Mezitím se rozloučila se zpěvákem Garym Cheronem, aby po epizodě se staronovým pěvcem Sammym Hagarem se na své místo vrátil ten původní - David Lee Roth. Už jen podle téhle informace je jasné, že noví Van Halen se prostě stanou hned po vydání fenoménem. Když ještě zmíníme, že Rothův hlas je vedle kytary Eddieho Van Halena ke slyšení po osmadvaceti letech, tedy od slavného alba „1984“ s hity „Jump“ a „Panama“, je takřka o senzaci postaráno. Nic na tom nemění ani tvrzení Sammyho Hagara, že Roth a Van Halen na novinku nesložili jedinou věc, pouze vymetli šuplíky ze sedmdesátých a osmdesátých let.
Abych se přiznal, vždycky jsem, co se diskografie Van Halen týče, preferoval desky se Sammym Hagarem. Rotha jsem vždycky spíš vnímal jako hbitého performera, showmana non plus ultra, ovšem s průměrnými pěveckými kvalitami. To Sammy Hagar, který s bratry Van Halenovými debutoval v roce 1986 slavnou deskou „5150“, byl úplně jiný kalibr. Ubylo showmanství, přibylo skutečného pěveckého umu. Ale i tak Roth prostě (samozřejmě stejně jako Hagar, Cherone už mnohem míň) k Van Halen prostě patří, a i když dnes kapela nemá svého basistu Michaela Anthonyho a jeho místo zaujal syn Eddieho Van Halena Wolfgang, dá se říci, že klasická sestava je zpět.
A podle toho také deska zní. Jsou to klasičtí Van Halen s Rothovy éry. Nechybí nic, co bylo pro éru ohraničnou alby „Van Halen“ (1978) a „1984“ typické. Prim samozřejmě hraje excelentní Van Halenova kytara. Jsou zde svojsky nazvučené bicí, přesně tak, jaký zvuk má jen Alex Van Halen a pak je tu Roth. A můžu říct, že se na téhle desce skutečně překonává. Jeho největší síla samozřejmě tkví v živých vystoupeních, ovšem zde se dere do výšek, pěkně po modernu i zařve, ale dokáže i citlivěji promlouvat. Do čehož všeho samozřejmě dává kus svého komediantství.
Nezapomnělo se ani na hity. Ten největší desku otevírá. I když při prvním letmém poslechu působila „Tattoo“ jako nijak zvlášť zajímavá věc, poté, co jsem skladbu slyšel několikrát, musím uznat, že se jedná o skutečně velký hit. Pochopitelně nebude mít takový dopad jako „Jump“ nebo „Why Can´t This Be Love“, ale kvalitativně se s těmito peckami srovnat dá. „She´s The Woman“ je druhou skladbou o které se hovoří a o níž Van Halen s Rothem skutečně přiznali, že pochází ze sedmdesátých let. A podle toho taky zní.
„You And Your Blues“ startuje kytarovým riffem, který připomene „Ain´t Talkin´´bout Love“ nebo „Don´t Tell Me“, ovšem skladba pak žije svým životem a neskrývá velké hitové ambice. Na začátku „China Town“ Eddie Van Halen připomene, kdo že je ten největší frajer v baráku a David Lee Roth trochu svým projevem připomene Ozzyho Osbournea. „Blood And Fire“ možná dá vzpomenout na komerčnější chvilky, ovšem takové věci jako byly „Dreams“, „When It´s Love“ nebo „Can´t Stop Loving You“ nečekejte. Ostatně dá se říci, že Van Halen dneška se baladám úspěšně vyhýbají.
„Bullet Head“ má výborné tempo a samozřejmě zabijácký riff, ale více pozornosti si zaslouží následující „As Is“ s výbornou Rothovou melodickou linkou a ostrým tempem. Celkovou atmosférou skladba připomene slavnou „Hot For Teacher“ z „1984“. Pak už kapele začnou trochu docházet nápady „Honeybabysweetiedoll“ je jen zbytečná vata. Reputaci trochu vylepší „The Trouble With Never“ se zajímavým refrénem a ostrá „Outta Space“, kde se Roth pěvecky překonává a pekelné Van Halenovy záseky působí opravdu inovátorsky. Ostatně jako celková jeho hra. Pak je tu zase další zbytečnost - „Stay Frosty“, kde Eddie jako v jediné věci skutečně využívá akustické kytary. „Big River“ je takzvaná mejdanová bomba začátku osmdesátých let, ovšem deska už zní trochu vyčpěle a závěrečná „Beats Workin´“ rozhodně neurazí, ale na druhou stranu nemá žádný záchytný bod, kvůli němuž by se k ní člověk musel vracet.
Když sečtu všechna pozitiva, ale i negativa desky, pořád se misky vah kloní hodně ve prospěch této čtveřice z kalifornské Pasadeny. Reuniony po letech a navíc své pravděpodobně takřka neslavnější sestavě (basista Michael Anthony a Sammy Hagar jistě prominou), bývají různé. Většinou ale kapela recykluje své staré nápady, které už nikdy nemohou být stejně silné jako jejich největší hity. To si nebudeme nalhávat, Van Halen už další „Jump“ taky nikdy nesloží. Ovšem na „A Different Kind Of Truth“ se jim podařilo dát dohromady několik skutečně silných skladeb, které těm hitům konkurovat mohou.
|
