 Najdou se kapely, které vyhlásí, že vydávají regulérní desku a vy s údivem po půl hodině zjistíte, že už se vám v přehrávači nic nevrtí. Jsou kapely, které zahlásí, že vydávají pouhé EP a je z toho padesátiminutová nálož. Jistě, bylo by bláhové očekávat, že všechny položky nabízeného menu budou dosud neslyšené novinky. A tak aktuální otázka stojí takhle: nabídla plzeňská Panychida na svém „předimenzovaném“ EP dostatek zajímavostí a libůstek, aby se jejich „Woodland Journey“ stalo zajímavým i pro fanouška, který má předchozí dvě desky alespoň trochu zmáknuté?
To nejhlasitější ANO patří pochopitelně tomu zásadnímu – tedy třem novinkovým skladbám. Doufám, že Panychida má dostatečně nabito, co se nápadů týká a že jim při přípravě další desky nebudou tyto tři (no dobrá, dva a půl) kousky chybět k maximálnosti. Úvodní „Three Pillars“ s naprosto odzbrojujícím bohatýrským chorálem i následující „Rod Havrana“ sice téměř rezignují (respektive nepustí je do hlavní role) na užívání pro Panychidu typických lidových nástrojů, ale famózně ubzučené kytary (u kterých si možná uvědomíte, že sáhnout po cover verzi Running Wild byl velice chytrý a přirozený tah), nátlakové bicí i drsný chraplák v sobě skrývají tak mocnou atmosféru (a když k tomu v té druhé krákor Vlčák přidá i emotivní šepot, dostává mě Panychida na kolena), že si vás tahle kombinace strašně lehce podmaní. Závěrečná z novinek je přímočaře syrovější a chybí jí ta lapavost na první dobu i špetka přesvědčivosti, ale ponořte se do téhle skladby a zjistíte, že v takhle intenzivní náladě se jede na krev tak důkladně, až z toho jde strach. A to zásadní – chválené prakticky na každém počinu Panychidy – totiž přirozená pohanská atmosféra je všudypřítomná.
Coververze. Kdyby svojí adaptaci Running Wildí „Black Wings Of Death“ nepředstavila Panychida na desce minulé jako utajený bonus, asi by mě svými předělávkami aktuálně vystřelili kluci z kecek. Rolfofinu jsem však již opěvoval minule, takže nyní se spokojím s konstatováním, že stále skvěle zabírá, Vlčákovo chrčení do ní dokonale sedne a halekací finále má neuvěřitelně silný náboj. I v Törrovské „Posedlé“ lze Panychidu identifikovat a navíc tleskám za geniální spolupráci s Danem „Šakalem“ Švarcem. Jeho výkon s Panychidou v zádech je x-krát silnější, než cokoliv ze zbytečného alba Giwmür.
Vlastní předělávky i nepředělávky. Až neuvěřitelně prospěla čeština „Báchorce“ (minule představené v angličtině coby „The Story (…Of A Murderer)). Svérázná adaptace pohádky O dvanácti měsíčkách oplývá slastnou morbidnostní, pokud máte rádi depresivnost Boženy Němcové, nezaváhejte, „Báchorku“ bez zaváhání cpu do nejhlasitějšího ANO. „The Place He´s Coming From“ a „Podŭ světomĭ dzvězdŭ“ využívají osvědčené zbraně kapely, tedy lidové nástroje či staroslovanštinu a znovu lze říct jediné – byla by škoda, kdyby tyto skladby měly zapadat prachem.
Asi nejkontroverznější položkou z pohledu zbytečnosti se můžou zdát „Kračunŭ“a „Moon, Forest, Blinding Snow“. Však s ohledem na to, že jsem je onehdá vyhlašoval za jedny z vrcholů minulé desky, oprávněnost jejich umístění na desku nehodlám nijak zpochybňovat. Jako by kluci chtěli ukázat vztyčený prostředníček mým steskům na působení Vlčáka v kapele, zařadili na závěr dvě živé verze skladeb z debutové desky. A já s chutí odvolávám vyřčené – GHM je zapomenut, Vlčákův svérázný chrčák spolehlivě funguje a dělá Panychidu Panychidou.
Byť svým složením se „Woodland Journey“ může zdát jako poněkud roztříštěná deska, drží naprosto kompaktně pohromadě. Jedná se sice o EP a proto se to může zdát trochu podivné, ale ať počítám, jak počítám, vychází mi z toho dosud nejpovedenější počin pagan-blackové Panychidy. Teda, pánové, nechci nijak zpochybňovat význam a pohlednost obalu desky (naopak, má to atmošku!), ale těch hlavních příčin na vydání téhle desky jsem našel daleko víc :-).
|
