Je zajímavé sledovat, kam se za ta léta hnula trojice nekorunovaných králů doom metalu první poloviny devadesátých let. Zatímco My Dying Bride léta neupustili ani o píď od svého stylu, který se postupně vyčerpává a už nikdy nedosáhne věhlasu, jako v období desek „The Angel And Dark River“ a „Like The Gods Of The Sun“, Paradise Lost se po experimentech s depešáckou atmosférou a dark popem vrátili ke svému starému zvuku alb „Shades Of God“ a „Icon“. A pak je tu Anathema. Druhdy deathmetalová kapela, která řezala na debutu „Serenades“ smrtící riffy, podpořené hrdelním vokálem, se ke svému doomovému vrcholu propracovala na albu „The Silent Enigma“. To už byl ale pryč původní zpěvák Darren White a všechny vokály na svá bedra převzal kytarista Vincent Cavanagh. To symbolizovalo změnu, která se postupem času vyvinula v novou tvář Anathemy.
Tu kapela naplňuje nejpozději od alba „A Fine Day To Exit“, kdy už jsou naprosto pryč metalové riffy. Jejich hudbě dominuje zasněná atmosféra, pinkfloydovské plochy a vokální harmonie, které můžeme slyšet třeba u Oasis a u řady novoromantiků. Během let kapela bratří Cavanaghů svůj nový styl prohlubuje a dnes už nabízí i chvilky, kdy by je bylo možné považovat za nástupce U2.
„Weather Systems“ je silná deska. Je plná čarokrásných melodií, které se linou ve středním až pomalém tempu, absolutně rezignují na kytarovou dravost, místo toho vytvářejí snové plochy, které vám skutečně navodí atmosféru měnícího se počasí. Zářným příkladem může být skladba „The Storm Before The Calm“, která patří s oběma díly „Untouchable“ k tomu nejlepšímu, co deska nabízí. Ani ostatní skladby nejsou k zahození. Dovolím si tvrdit, že na „Weather Systems“ není vyloženě slabého místa. Album navíc není uměle natahované, takže vás ani nezačne nudit.
Poslouchat debut „Serenades“ a novinku „Weather Systems“ je jako poslouchat dvě rozdílné kapely. Anathema dnes nemá se svými začátky prakticky nic společného a i když to někomu nemusí vonět, mně je to sympatické. Ano, u téhle kapely je slyšet vývoj, i když naprosto zběsilý a překotný. Kapely si proto vážím více než Paradise Lost, kteří se zalekli experimentů a kajícně se vrátili ke svému starému stylu. Vážím si jí více než My Dying Bride, kteří se zuby nehty drží svého kopyta beze stopy minimální progrese. Ano, tahle tvář Anathemy se mi kurevsky líbí.
|
