Kdo by si ještě před pár lety vsadil na to, že Tyketto vydají novou desku, vyhrál by teď asi pěkný balík. Tohle je totiž jeden z nejméně očekávaných comebacků poslední doby. Proč? Tyketto totiž měli vždycky smůlu. Začátkem devadesátých let měli našlápnuto k opravdu hvězdné kariéře. Všechno se ale zamotalo, doba jim přestala přát, o podpoře médií ani nemluvě. Ale Tyketto jsou tady dnes zpátky a navíc s původním zpěvákem Dannym Vaughnem a takřka ve své původní sestavě, která měla na svědomí i jejich nejznámější album „Don´t Come Easy“ z jedenadevadesátého.
Tehdy to pro Tyketto vypadalo na slibnou budoucnost. Deska šla po zlatém ocenění a jejich hity „Forever Young“ a „Wings“ si oblíbilo MTV a hrálo je od rána do večera. Pak ale následuje ten stokrát už omletý příběh. Objevila se Nirvana a grunge a hrát hair metal byl skoro zločin. Neříkám, že se tím scéna nepročistila a neodlepily se nánosy zoufalých a příšerných kapel, ovšem v případě Tyketto byl jejich osud trochu smutnější proto, že kapela skutečně měla velký potenciál. Jenže vydavatelská firma se rozhodla pozdržet vydání dvojky „Strenght It Numbers“. Když ta v roce 1994 vyšla, skoro nikoho to už nezajímalo. Navíc jí chyběly hity typu „Forever Young“ a zněla poplatně době. Alternativněji, zemitěji, bluesověji. Neúspěch nepřekousl zpěvák Danny Vaughn a založil si vlastní bluesovou formaci Flesh And Blood, se kterou v roce 1997 vydal slušnou desku „Blues For Daze“. Jeho místo obsadil Steve Augeri (později Journey), se kterým Tyketto vydali v roce 1995 album „Shine“. To si vedlo ještě hůř než jeho předchůdce a proto se nikdo nedivil, že po živáku a výběru odpadu z nahrávání „Také Out And Served Up Live“ je konec.
Pauza trvala dlouho. Až před pěti lety se objevil výběr rarit a nových verzí starých skladeb „The Last Sunset – Farewell 2007“. Už podle názvu bylo patrné, že Tyketto se znovu po krátké době na scéně loučí. Proto ohlášení letošní novinky působilo jako rána z čistého nebe. Najednou je venku deska „Dig In Deep“ a s ní znovu zpěvák Danny Vaughn, který v mezičase působil u poslední reinkarnace slavných The Eagles, ale i jako sólový umělec.
Jaká tedy nová deska je? Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou řeknu, že velice dobrá. Tyketto skutečně posbírali veškeré síly a dali dohromady skutečně vyrovnanou kolekci, která recykluje jejich nejlepší chvilky. Hned úvodní „Faithless“ může v náznacích připomenou letitý hit „Forever Young“, i když zní samozřejmě soudobě. Objeví se zde i náznaky alternativy poloviny devadesátých let („Here´s Hoping It Hurts“ a „Evaporace“, kde kapela zní trochu jako Pearl Jam). Jsou tu i výborné nápady, které svými melodiemi připomenou místy až Beatles („Battle Lines“, „Monday“).
Je tu také stadiónová titulní hymna a vynikající balada „This Is How We Say Goodbye“, která celé album uzavírá a která obsahuje až westernové harmonie, které proslavili The Quireboys.
Dá se v podstatě říct, že pokud jste měli alespoň něco od Tyketto rádi, bude se vám novinka líbit. Je na ní sympatické, že si kapela dala čas si se skladbami vyhrát a vyždímala z nich maximum. Bylo by asi naivní myslet, že „Dig In Deep“ bude bourat žebříčky prodejnosti. Ovšem nikde není psáno, že obrovský komerční úspěch jde ruku v ruce s kvalitou. Ale na druhou stranu úspěch bych Tyketto přál, protože tu kvalitu předložili.
|
