V posledních letech se stal Marilyn Manson karikaturou sama sebe. Od rozpuštění sestavy z alba „The Golden Age Of Grotesque“ (poslední deskou, která sbírala alespoň zlatá ocenění) sice ještě chvilku zůstal s multiinstrumentalistou Timem Skoldem, ovšem i toho brzy ze sestavy vystrnadil. Doprovodné muzikanty začal střídat jako na běžícím pásu, což se odrazilo na kvalitě vcelku mizerných desek „Eat Me Drink Me“ a „The High End Of Low“. I na živých vystoupeních to šlo s Mansonem z kopce. Druhdy Satanův úšklebek provokující pečlivě dotaženou show, při které se nestyděl ani se svými muzikanty provozovat orální sex, se stal jen blekotajícím ožralou, přerušující skladby v polovině, neboť mu právě z hlavy vypadl text.
Deska „Born Villain“ měla jeho pošramocenou pověst napravit. Stejně jako na „The High End Of Low“ se pustil do skládání s dvojicí Twiggy Ramirez (kytara, baskytara) a Chris Verona (klávesy). I když tento vzorec vypadá lákavě, na předchozí desce zrovna nefungoval. „The High End Of Low“ spíše vypadalo jako nedotažené dílko, které se snaží navázat, po introspektivní „Eat Me Drink Me“, na slavné desky jako „Mechanical Animals“ a „Holy Wood“. Snažilo se, ale všechno bylo marné. Pár slušných skladeb, jinak samá vata.
Tady na tom místě tedy musíme poznamenat, že ani „Born Villain“ nedosahuje ani v nejmenším kvalit „Mechanical Animals“. Hned první „Hey Cruel World“ zachřestí industriálním řetězem. Kovově chladné tempo tepe pod drsnými poryvy kytar a Mansonovým nezaměnitelným zpěvem. Tahle skladba má všechno, co kdy Masonovu tvorbu charakterizovalo. Jen jediné jí chybí. Ten moment překvapení, který deskám před deseti lety cizí nebyl. Ale přesto se nejedná o špatnou věc. „No Reflection“ je podobným případem a přesně naplňuje tu formulku, podle které Manson své věci skládá. „Pistol Whipped“ má možná nejsilnější refrén celé desky, ovšem ve slokách už to začíná povážlivě skřípat.
„Overneat By The Path Of Misery“ je jasným příkladem určité skladatelské impotence současných Marilyn Manson. Podobně je na tom i další „Slo-mo-tion“, kterou sice někteří kritici vynášeli do nebes, já ji ovšem považuji za zoufale průměrnou skladbu, která by chtěla šokovat, ovšem na to nemá dostatek sex appealu. Zlepšení příchází s dvojicí skladeb „The Flowers Of Evil“ a „Children Of Cain“, které díky svým refrénům patří k tomu nejlepšímu, co deska nabízí. Hlavu principál zvedne ještě v titulní skladbě, v apokalyptické baladě „Breaking The Same Old Ground“ a v závěrečném coveru od Carly Simon „You´re So Vain“, kterou už v osmdesátých letech zpopularizovali Faster Pussycat.
Když bysme se měli na novinku podívat v celém kontextu Masonovi tvorby, tak se určitě jedná o jednu z těch horších desek. Těch je ale v jeho diskografii více než polovina. Je jasné, že triumvirátu „Antichrist Superstar“ – „Mechanical Animals“ – „Holy Wood“ nikdy nedosáhne. Ovšem oba předchůdce strčí s přehledem do kapsy.
|
