V posledních letech nepatří The Cult mezi ty nejpracovitější kapely. Za osmnáct let po prvním rozpadu vydávají teprve třetí album. Jejich comeback s deskou „Beyond Good And Evil“ v roce 2001 je zastihl ve výborné formě, kdy se do soundu kapely infiltrovaly moderní vlivy, které předtím trochu nešťastně zaplevelily bezejmennou desku z roku 1994. „Beyond Good And Evil“ nabídla poctivou porci tvrdé kytarové hudby, kdy především věc „American Gothic“ trhala svým riffem koule. Předposlední album „Born Into This“ představilo o něco jemnější sound, ovšem i tak se jednalo o poctivou hardrockovou desku, které stejně jako vždy v minulosti dominovala kytara Billyho Duffyho a šamanský zpěv Iana Astburyho.
Teď jsou tady „noví“ The Cult potřetí. A nebudu dlouho napínat. Z trojice postcomebackových desek jsou teď v nejlepší formě. „Choice Of Weapon“ je totiž deska jako hrom. Astbury s Duffym celých pět let věnovali této placce, která je podle jejich slov jednou z nejlepších, jako kdy vydali. Pochopitelně, muzikanti to říkají o každé novince, ovšem tady je to svatá pravda. Už od úvodního zařinčení ve skladbě „Honey From A Knife“, která graduje do monstrózního refrénu, se dějí velké věci. Právě úvodní skladba jasně nastolí laťku, pod kterou kapela na celé ploše alba nejde. Dvojka „Elemental Light“ v úvodu orientálními kytarami připomene někdejší hity „She Sells Sanctuary“, ovšem její atmosféra houstne až do neprostupného tajemna.
„For The Animals“ má houpavý groove, který podporuje další z výrazných refrénů desky. Přichází skladba „Life – Death“ s funkčně zahraným klavírem, který prostupuje celou skladbu, aby se nakonec spojil s Duffyho kytarou do úžasného sóla nad kterým se v refrénu vznáší Astburyho zpěv. Rozhodně jeden z nejlepšího momentů alba. Ostré kytary přicházejí ke slovu opět s „The Wolf“, kterou uvede trochu grungeové skřípání, ale s nástupem celé kapely jasně slyšet, s kým máte tu čest. Právě tahle věc jako kdyby recyklovala všechny stěžejní momenty kariéry The Cult. Jsou tu ozvěny osmdesátých let, ale i bezejmenného alternativně rockového alba.
„Amnesia“ působí jako klasický motorkářský kousek, kde se Astbury pořádně odváže a do mikrofonu řve jako o život. Následující „Lucifer“ pořádně zahušťuje atmosféru a asi nejvíce za celou desku zde vyplouvá na povrch Astburyho obcese zemřelým předákem The Doors Jimem Morrisonem. Ne nadarmo Astbury před deseti lety spojil své síly s členy této legendy šedesátých let Rayem Manzarekem a Robbym Kriegerem v reinkarnaci The Doors Of 21st Century. Druhá balada „Wilderness Now“ nemá tak emoční sílu jako „Life – Death“, ovšem i tak je dost silná na to, aby celou řadu podobných skladeb strčila do kapsy.
„A Pale Horse“ je klasický rokec ve stylu AC/DC. Odkaz The Doors přichází ke slovu zase v závěrečné „This Night In The City Forever“, která vám úvodní kytarovou vyhrávkou připomene slavnou „The End“. Podobná gradace od úvodního kytarového motivu, který se proplétá celou skladbou s Astburyho gradujícím zpěvem, který vrcholí v orgasmické bouři ve finále skladby.
„Choice Of Weapon“ obsahuje rovněž i druhý disk se čtyřmi bonusovými skladbami. Ty disponují o fous horším zvukem. I nápadů je zde méně a se zbytkem desky se kvalitativně dá srovnat jen závěrečná „Siberia“, což sice není klasický rock n´roll, jakým se The Cult prezentují, ale spíše tvrdá art rocková kompozice, kde je důraz kladen na zpěv.
Ovšem i když bonusový disk trochu kvality alba sráží, přesto se jedná o skvělou nahrávku. Bez přehánění se dá říci, že The Cult natočili svůj druhý „Sonic Temple“. Album plné hitů a napěchované emocemi i testosteronem až po okraj.
|
