Situace pro Great White není v současnosti jednoduchá. Kapela, která dostala pár platinových ocenění koncem osmdesátých let logicky padla na hubu s příchodem grunge. Ale stále vydávala desky. Rozložily ji až vnitřní spory zejména mezi zpěvákem Jackem Russellem a kytaristou Markem Kendallem. To mělo za následek, že po několika hubenějších letech, ale přesto po dobrých albech „Let It Rock“ a „Can´t Get There From Here“, kapelu Kendall opustil. Brzy to ale zabalil i Russell. Zmáhaný vlastní alkoholovou závislostí se na čas uchýlil do léčebny, aby posléze zase spojil své síly s Kendallem a společně vydali dvojici velice slušných, i když nikterak objevných desek „Back To The Rhythm“ a „Rising“.
Brzy ale začalo všechno znovu skřípat. Russell s Kendallem byli opět na nože a zpěvák útěchu opět hledal na dně láhve. V roce 2010 střídavě kapelu opouštěl a pak se do ní opět vracel. V době, kdy trucoval nebo se válel po zemi namol zpitý za něj zastupoval někdejší zpěvák Warrant Jani Lane. Tehdejší koncerty ale dopadly tragicky. Lane sám zmáhaný vlastní alkoholovou posedlostí (na tu také dojel loni v létě, kdy ho nešťastná kombinace vodky a utišujících prášků stála život) nebyl s to moc koncertů dotáhnout do konce.
Přišel tehdy Terry Ilous. Výborný zpěvák, který si na přelomu osmdesátých a devadesátých let udělal jméno v řadách výtečné, bohužel totálně nedoceněné kapely XYZ. Jiskra mezi Ilousem a zbytkem kapely přeskočila. V tu chvíli bylo rozhodnuto. Russell se najednou neměl už kam vrátit. Záložil si tedy svůj trucpodnik Jack Russell´s Great White s takřka neznámými muzikanty (jedinou výjimkou je basista Dario Seixas, který před časem působil ve Firehouse). Great White s Ilousem se brzy zavřeli do studia a výsledek předkládají v těchto dnech na desce nazvané „Elation“.
Právě na ní je slyšet, jak Russellův odchod sundal Kendallovi okovy z rukou a celou záležitost převzal do vlastní režie. Russell byl totiž spíše vždycky hardrockovější částí Great White, zatímco Kendall tou bluesovější a podle toho „Elation“ také zní. Hned zkraje můžeme říct, že novinka je (pokud vynecháme takřka akustickou „Sail Away“) nejbluesovější deska celé historie Great White. Nejpozději od třetí skladby „Love Train“ se kapela ponořuje do bluesových vod, kde jí je očividně dobře. I Ilous zpívá jiným způsobem než u XYZ, kde se blues rock moc nehrálo. Kendall na své kytaře kouzlí sóla, kterými udivoval už v osmdesátých letech.
Nebojí se akustických kytar jako v „Resolution“ ale ani pořádně sešlápnout booster jako v tvrdé bluesrockové „Lowdown“. Když se kapela trochu rozjede jako v „Heart Of A Man“ nebo „Just For Tonight“, brzy zase zamíří do klidnějších vod, k čemuž jim slouží balady – výborná „Love Is Enough“ a o poznání nudnější a klišovitější „Promise Land“.
Great White se vždycky trochu lišili od kapel jako Poison, Warrant, L.A. Guns nebo Mötley Crue. Nebyli tak divocí a místo toho do své hudby vždy aplikovali bluesové nápady. Vzpomeňme si na slavné „House Of Broken Love“ nebo „She Only“. Bluesové kořeny tam byly vždy a teď se projevily v plné parádě. „Elation“ je nejpřemýšlivější deska, kterou tahle kapela kdy vydala. Není na první poslech. Ale když jí dáte šanci, dostane se vám pod kůži a budete s ní spokojeni.
|
