O zpěvákovi Davidu Reecovi byly popsány stohy papíru. Ovšem zejména proto, že koncem osmdesátých let nastoupil jako náhrada za Udo Dirkschneidera do Accept, kam přinesl i závan amerického mainstreamového rocku. To mu skalní nikdy neodpustili. Přestože Reece natočil za tu dobu řadu desek, jeho jméno se stále skloňuje v souvislosti s Accept. A to ne ve zrovna lichotivém duchu. Dnes už by to snad mohlo být jedno. Kromě řady projektů totiž zpěvák před dvěma lety oživil svou někdejší kapelu Bangalore Choir, se kterou natočil v roce 1991 slušnou desku „On Target“. Předloňská kolekce „Cadence“ už se ovšem zařadila mezi ty průměrné věci. Teď jsou Bangalore Choir zpátky s novou deskou „Metaphor“.
O tom, že je Reece dobrý zpěvák, nemá smysl pochybovat. Jeho projev má všechny aspekty silného hardrockového hlasu. Má v sobě charisma Davida Coverdalea, trochu barvy Bruce Dickinsona a samozřejmě patřičný rozsah. To je všechno sice hezké, ovšem když se, stejně jako na „Cadence“, neobjevuje na „Metaphor“ žádný pořádný hit, který by na sebe strhl pozornost, přijde veškerý pěvecký talent vniveč.
Tak samozřejmě „Metaphor“ není špatná deska. Má ovšem stejnou smůlu jako její předchůdkyně. Po hudební i pěvecké stránce nabízí skutečně dobrou práci, po stránce kompoziční je to už horší. Nejsou tu hloupé skladby jako polobalada „Catch An Angel Falling“, úvodní dobrá hardrockovka „All The Damane Done“ nebo pijácká countryovka „Never Fave Ole Joe Alone“.
Jenže všechno, co si poslechnete, profrčí kolem vás a když deska skončí, skoro ani nevíte, co hrálo.
Bangalore Choir nepatřili nikdy mezi zdatné hitmakery, ale spíše mezi prvotřídní muzikanty. „Metaphor“ na tom nic nemění. Je na ní trocha německé urputnosti (aby také ne, když na kytaru hraje Andy Susemihl z U.D.O.) a je zde i trocha amerického nadhledu (přece jen je to americká kapela). Jenže pořád se nemůžu ubránit dojmu, že kdyby Bangalore VChoir splácli z obou post-comebackových desek jednu dobrou, rozhodně by to bylo ku prospěchu věci.
|
