Ptáte se, co tady dělají Ugly Kid Joe v roce 2012? Kapela, která byla v roce 1992 pouze trendovou záležitostí, když smíchala ztřeštěnost hair metalu s grungeovými riffy? Jedním z důvodu, proč jsou tady Ugly Kid Joe dnes znovu, může být fakt, že doba reunionům z přelomu osmdesátých a devadesátých let prostě přeje. Dalším hlediskem může být neúspěch všech členů po rozpadu domovské kapely. Nebo za vším může být touha chtít znovu spolu tvořit novou hudbu.
Za celou dobu od rozpadu Ugly Kid Joe v roce 1997 o sobě dal vědět akorát zpěvák Whitfield Crane, který na čas nastoupil k newyorským hardcoristům Life Of Agony a pak pracoval na projektu Medication s kytaristou Machine Head a Soulfly Loganem Maderem. Jenže všechny snahy se nedaly srovnat s úspěchem debutu jeho domovské kapely „America´s Least Wanted“. Byl tedy čas dát znovu Ugly Kid Joe dohromady. Kapela se spojila znovu v roce 2010 a zprvu nešlo o žádný ambiciózní projekt, ale o to zahrát si pár koncertů. Ty však měly úspěch a kapela začala uvažovat o novém materiálu. S tím přichází nyní.
Byť se jedná jen o minialbum, už i z něho si můžeme udělat úsudek, jak na tom Ugly Kid Joe v současné době jsou. V podstatě se dá říci, že se vrací ke svému multiplatinovému debutu „America´s Least Wanted“ a možná ještě více k prvnímu EP „As Ugly As Wanna Be“, které rovněž dosáhlo na dvojnásobnou platinu. Nechybí takřka nic, co z Ugly Kid Joe v roce 1992 udělalo hvězdy první velikosti. Jsou tu tvrdé metalově-grungeové riffy, ale i nosné melodie, jako v úvodní „Devil´s Paradise“, v níž Crane zní jako kříženec Ozzyho Osbournea a Vince Neila.
Ugly Kid Joe rezignují na alternativní experimenty, které prostoupily jejich poslední album „Motel California“ a jsou zase tak hraví, jako před dvaceti lety. Vzhledem k věku protagonistů je to sice už méně uvěřitelné, ovšem i tak se šestice skladeb dobře poslouchá. Zajímavě zní ulítlý experiment „Love Ain´t True“, s hostujícími Angelem Moorem a Dirtym Waltem z Fishbone, kde Ugly Kid Joe působí jako mix Aerosmith a někdejších rapmetalových hvězd Dog Eat Dog. Neurazí ani závěrečná countryovka „Another Beer“, která připomene věci typu „Busy Bee“ nebo „Mr. Recordman“ z debutu.
„Stairway To Hell“ je příslib do budoucna. Ugly Kid Joe vykročili správným směrem, protože opět jsou živelní a zároveň i zábavní. Ovšem v dobách své největší slávy byli trendovou záležitostí (taky hned s dvojkou „Menace To Sobriety“ padli na hubu). A trendy, jak víme, jsou pomíjivé. Otázkou je, kolik starých příznivců dnes budou zajímat a kolik se jim muzikou z roku 1992 podaří oslovit nových. Materiál na to přesvědčivý mají.
|
