Akce Absolute Dose of Metal se na Letním parketu ve Výravě uskutečnila už minulý rok a rozhodně přinesla do Královehradeckého kraje hudební oživení. Vedle českých kapel představila Italy Elvenking a Serenity ze sousedního Rakouska a jako celek byla velmi povedená. Proto rozhodně potěšilo, když byl oznámen její druhý ročník. Ten sice nabídl pouze jedno zahraniční jméno, ale zase ne jen tak ledajaké. Do italských White Skull se totiž nedávno vrátila jejich legendární frontwoman Federica de Boni a kapela s ní natočila výbornou novou desku „Under this Flag“. Navíc to mělo být vůbec poprvé, kdy se tady tahle formace ukázala – pro fanoušky kapely jednoznačná senzace. Na rozdíl od minulého ročníku se vydařilo počasí, což bylo jednoznačné plus. Co změny nedošlo, to byl originální přístup do photopitu, takže fotografové si zase užili trochu gymnastiky při přelézání zábrany. To si člověk sakra rozmyslel, jestli si dá další pivo…
White Skull byli sice myšleni jako hlavní lákadlo, jenže, jak se dalo očekávat – jak to není velké jméno, lidi to prostě nepřitáhne po tisících. Line-up tak bylo potřeba doplnit i kapelami, na které návštěvníci budou slyšet (ve většině případů k mojí smůle). Nic proti českým jménům, ale některé „stálice“ českých festivalů, které potkávám prakticky na každém kroku, mi začínají trochu lézt krkem – obzvlášť pokud mi jejich hudba nic neříká. Na letošním ročníku jsem se vlastně opravdu těšila jen na tři kapely a ať se člověk snaží být objektivní, jak chce, když ho něco otravuje… tak ho to prostě otravuje.
Když se kolem jedné odpoledne začínalo, příjemným výravským areálem se potloukalo jen pár lidí. Nevděčná úloha otevírání celého dne bohužel připadla na Eagleheart, což je dost nešťastná volba, už jenom vzhledem k tomu, že to byla jedna z těch tří kapel, které pro mě mělo ten den opravdu cenu sledovat.
Sice se s nimi taky potkávám dost často, na rozdíl od jiných kapel však čistě dobrovolně a pokaždé z toho mám hodnotný estetický zážitek. Navíc jsem vážně ráda, že jsem viděla zrovna tenhle koncert, protože jsem se, spolu s nepočetným zástupem příznivců a náhodných přihlížejících, konečně dozvěděla o tajemném původu námětů některých skladeb. Většina je podle výkladu zpěváka Vojty o něčím dědovi. Třeba „Lost in the „Děd“ End“ (logicky, žejo), „Falling“ (ta je o tom, jak děda spadnul z žebříku) nebo „Don't Turn Your Head“ (to se zas děda ráno probudil a nemohl otočit hlavu). A pokud náhodou skladba nebyla o dědovi, tak byla o blíže neurčeném malém smradlavém zvířátku. I když kapela hrála první, dostala víc než štědrý příděl hracího času, takže došlo na hodně skladeb jak z první, tak z druhé desky, a na závěr se dokonce vešla, podle Vojty „taková krátká“, dvanáctiminutová „Wheel of Sorrow“. Kluci se poprali s brzkým hracím časem i s prořídlým publikem a jako vždycky předvedli hodně solidní výkon, který baví. Zpětně můžeme říct, že vystoupení mělo ještě jednu zvláštnost. Teď, když kapela na svých oficiálních stránkách oznámila, že Vojta opouští její sestavu, byla to jedna z posledních možností ho za mikrofonem vidět. Snad se podaří najít adekvátní náhradu.
Tortharry byli minulý rok a přijeli i letos. Prakticky bych mohla opsat svoje dojmy z minula. Žánrově je to pro mě absolutně mimo, ale tentokrát pouze tříčlenné sestavě nelze upřít velká energie, profesionalita a nadhled. Možná, že kdyby hráli za tmy, tak bych ten death i víc jak hodinu poslouchat zvládla. Takhle k obědu to nějak postrádalo atmosféru, což samozřejmě není chyba kapely. Moje žánrové zaměření je jinde a podobné seskupení si nezamiluju, ani kdyby se pánové na pódiu postavili na hlavu a hráli ušima. Každopádně pod pódiem se konečně sešlo něco, čemu by se s přimhouřenýma očima dalo říkat kotel a frontman Dan "Heatley" Pavlík a jeho parta si rozhodně nemohli stěžovat, že by jejich vystoupení nemělo ohlas. Na závěr zpěvák poznamenal, že zkontrolovali Sluneční soustavu a že na pódium za chvíli začne jít sluníčko, takže ho radši přenechají další partě, ať si to v maskách užije.
Partou v maskách byli samozřejmě Dymytry. Ti si na nedostatek popularity stěžovat nemůžou. A když přišli před koncertem ladit bez kostýmů a masek, jenom se mi znova potvrdilo, že zvolená image na tom má opravdu velký podíl. Je to trochu rozdíl, když za kytarou stojí obyčejný týpek v kraťasech a když se za ní objeví tajemná postava ve vymakané masce se záhadnou přezdívkou. Člověk musí uznat, že ačkoli to není nijak světoborné, dojem to dělá. Jsou to takoví Korn po česku a právě jejich český původ nezapomíná zpěvák Protheus při každé sebemenší příležitosti připomínat. Na publikum mají jednoduchý recept – chytlavé písně se skočným rytmem, řezavé riffy, živelnou show a zapamatovatelné české texty, kterým je rozumět. „Aspoň si to můžeš zazpívat,“ tak zní většinový názor. A musela bych být slepá a hluchá, abych si mohla dovolit neuznat, že to funguje. Dymytry bez debat patří k tomu originálnějšímu z toho, co česká scéna nabízí a ačkoli se v mém úvodním rozřazení kapel také řadí k oněm festivalovým „stálicím“, pořád jsem ve fázi, kdy se na ně docela ráda mrknu a nějaký ten refrén si taky zazpívám (třeba „Dejte mi pít“ je příjemně vlezlá), a ne v té druhé, která zahrnuje prsty v uších, hluboké zoufalství, popřípadě útěk z areálu.
A když už jsme u té druhé fáze – poté došlo v pořadí kapel na Alkehol. Ano, rozumím tomu, že některé kapely fungují vyloženě jako zábavovky a publikum to velmi oceňuje a baví se tím (nejlepším důkazem byla hromada příznivců pod pódiem, která vytrvale zpívala všechny texty), ale já hledám u hudby trochu jiné hodnoty, než zhudebněný nápojový lístek. Jednou, dvakrát, budiž. Ale když tuhle kapelu potkávám, kam se hnu, už na to nemám nervy. Takže jsem si dopřála pauzu a vystoupení nesledovala. On ten audio zážitek úplně stačil.
Následující Debustrol přidali svoji trošku do žánrového guláše, který se ten večer vařil. Thrash v jejich podání je skutečně nekompromisní a léta nasbíraných zkušeností jsou zárukou profesionálních show, které se dají sledovat, i když vás tenhle žánr vůbec nebere. Je to další v dlouhém seznamu kapel, které vidím dost často, aniž by to byl můj záměr. Nelze jim ale upřít, že jsou asi jediná kapela, co znám, která má do show zakomponované sólo na motorovou pilu. Zpěvák a kytarista Kolins je navíc nadmíru vynalézavý, co se týče slovníku sprostých slov. Nejen během skladeb, ale i během jeho proslovů je jejich frekvence opravdu fascinující. Ale k jejich nasranému projevu se to hodí. Fanoušci kapely čekali totální nekompromisní nářez a dostali ho. A to je v pořádku.
Kolem půl desáté konečně padla tma (a znatelně se ochladilo) a všechno bylo připraveno na jedinou zahraniční hvězdu toho večera. White Skull jsou přímo definicí neokoukaného jména, po kterých pořád volají věční nespokojenci s line-upy velkých festivalů. Kapela má na kontě devět alb, v okruhu 
příznivců bezmála legendární statut a v jejím čele stojí sympatická Federica de Boni s jedním z nejlepších ženských hlasů, které jsem kdy slyšela. Dokonalá možnost vidět neokoukanou a přitom nadmíru kvalitní kapelu. A přitom zase přišlo sotva tři sta lidí. Ono je hezké si na něco stěžovat, jenže většina lidí pak ten zadek nezvedne a příležitosti nevyužije. A tentokrát mohou všichni opravdu trpce litovat. Tihle Italové jsou vskutku sympatická partička. Už při ladění nástrojů se dožadovali piva, v čemž jim publikum s radostí vyhovělo. Jakmile nastoupili na pódium, spustili otvírákem „Hunted Down“ z nové desky „Under this Flag“ a Federica poprvé otevřela pusu, bylo jasno, že takhle kapela je naživo jednoduše parádní. Vážně, kdyby všechny ženy za mikrofonem zněly jako tahle italská dáma, tak se mi frontwoman kapely snad i začnou líbit. Vedle řezavého hlasu má Feredica i nesporné charisma a moje sympatie k ní ještě navyšuje její bezprostřední způsob chování na pódiu. I když její poskakování občas vypadalo, jako by si zapomněla švihadlo, je na ní vidět, že si to neskutečně užívá a že jí baví kontakt s fanoušky. To se dá ostatně říct o celé kapele. V publiku měli několik věrných příznivců a jejich řady se velmi brzy rozrostly o další, kteří možná předtím neměli o téhle kapele ponětí, ale už první tóny je strhly k tomu, aby si šli zapařit. Kapela vsadila v setlistu nejen na nové věci jako „Bottled Mind“ (u které Federica se smíchem poznamenala, že ji psala o svém manželovi), chytlavou „Red Devil“ nebo „Under this Flag“ na kterou se kapela skutečně vybavila vlastní vlajkou, ale i na starší věci. Prim při výběru samozřejmě hrály zbylé desky, které Federica nazpívala. Fanoušci se dočkali letitých hitů „Tales From the North“, „Asgard“ či „The Roman Empire“. Dík dlouhému hracímu času ale zůstal prostor i na ochutnávky ze zbylých nahrávek, kdy se musela pěvule popasovat s verzemi Gustava Gabarrò, který ji v kapele na nějakou dobu nahradil. Ale takové „The Dark Age“ nebo „Heavy Metal Axes“ nakonec zněly, jako by je nikdy nikdo jiný nezpíval. Show ani minutku nenudila, kapela si nemohla vynachválit publikum, areál a samozřejmě pivo a celé to nezkazila ani neplánovaná pauza, kterou zapříčinila závada na bicích (z čehož ale rozhodně neměli radost Eagleheart, protože soustava byla jejich). Federica pauzu zkušeně vyplnila komunikací s publikem a zbytek setu ukázal, že fanoušci kvůli tomu ani trochu neochladli a naopak dávali hlasitě najevo svoji přízeň až do samotného konce. White Skull asi překvapili nejen mě. Bylo to parádní!
No, co říct k Vitacit. Ta kapela mě asi vážně pronásleduje. A když to nejsou Vitacit, tak to jsou Kreyson. A když to náhodou nejsou Kreyson, tak jsou to Citron. Ale budiž, když si k tomu člověk sedne a dá si pivo, ty staré známé hity se poslouchají vcelku dobře. A hlas Ládi Křížka jakbysmet, i když to samozřejmě není, co to bylo. Koncertní setlist kapela prakticky nemění. Láďa začal obligátně tím, jak má trápení a pokračovalo se dalšími povinnými kousky: „Jen její láska tu zůstala“, „Já chci se ptát těch králů“ či „Drákula“. Láďa během koncertu také oznámil tragické úmrtí Aleše Zimolky, bubeníka Empire, takže koncert nabral melancholický nádech. Dost mě ale překvapilo, jak brzo se kapela klidila z pódia. Určitě nevyčerpala všechen čas, který jí byl přidělen. Těžko hádat příčinu, ale budiž. Možná na tom mělo podíl i pomalu řídnoucí publikum.
Bylo pozdě, byla zima a jen pár lidí mělo vůli vydržet až do konce. Stejně nevděčnou roli, jakou měli Eagleheart na úvod, měli brněnští kolegové Flowerwhile na závěr. Frontman Martin všechny, co zůstali, hned na úvod otituloval jako cvoky, že tam ještě jsou, ale kapela očividně nedbala na prořídlé množství příznivců a rozhodla se naplno si to užít. A bylo to na jejich show sakra znát. Jakkoli nejsem velký příznivce thrashe, v podání Flowerwhile mě to hodně baví. Navíc mám pocit, že pokaždé, když je vidím, líbí se mi víc, než předtím. Vedle živelné energie, která se z pódia valí ve velkém, mají velkou výhodu v tom, že při vší tvrdosti nezapomínají na melodie a jejich hudba je díky tomu pestrá. Stejně jako díky střídání dvou vokálů, protože oba kytaristé mají co nabídnout i jako zpěváci. A zbylé publikum tohle všechno rozhodně ocenilo. Když je Martin vyzval, aby dělali bordel, snažili se o to ze všech sil. U poslední kapely je to většinou tak, že se netrpělivě čeká, kdy skončí, aby se mohlo jít domů. V tomhle případě to kluci chtěli zabalit a publikum si naopak vehementně žádalo přídavek, který nakonec dostalo.
Flowerwhile předali z pódia obrovské množství energie a nadšení a byli tak parádní tečkou za celým dnem, který se, minimálně díky hlavní hvězdě, vyplatilo absolvovat. White Skull byli skutečným vrcholem dne, jakým by měla zahraniční hvězda být, a svoje fanoušky rozhodně nemohli zklamat. Mě zaujali hodně – důkazem toho budiž, že když jsem druhý den ráno probudila, hrála mi v hlavě pořád hitovka „Red Devil“.
|
