Tak by mě zajímalo, co dneska může ještě kapela jako Malice někomu říct. Jasně, v osmdesátých letech to bylo jiné, i když i tehdy byli druhá, neřkuli třetí liga, ovšem dneska osloví už jen opravdu hrstku pamětníků. Kapela kolem kytaristy Jaye Reynoldse a vokalisty Jamese Neala v osmdesátých letech patřila do jednoho šiku s Armored Saint, Metal Church nebo, dejme tomu, Riot, měla ale vždycky smůlu. Natočila dvě vcelku slušná alba (zejména „License To Kill“ byla svého času v určitých kruzích ceněná), ale neustálé personální změny, které nakonec vyústily v odchod Neala, se podepsaly na jejich kariéře obrovským způsobem. Koncerty, které měly desky propagovat se někdy ani nekonaly a Malice zamířili pod kytky. A nepomohl jim ani komediální film „Vice Versa“ (s Judgem Reinholdem známým z trilogie Policajt z Beverly Hills), ke kterému natočili hudbu.
Samozřejmě ve změněném hudebním klimatu devadesátých let si na ně nevzpomněl vůbec nikdo. O to větší překvapení je deska „New Breed Of Godz“, která vychází v těchto dnech. Sestava ale doznala velkých změn. Samozřejmě chybí Neal. Z původní sestavy registrujeme pouze kytaristu Reynoldse. Jemu sekundují zpěvák James Rivera (Helstar, ex-Vicious Rumors, Flotsam And Jetsam), druhý kytarista Mick Zane (Monster), basista Mark Behn (Monster) a bubeník Pete Holmes (Black n´Blue, ex-MSG, Wild Dog, World War III). Už podle pohledu na tuto soupisku je jasné, že Malice jsou dneska spíše partou kamarádů, kteří se sešli, aby si zavzpomínali na co, jak že to v osmdesátkách chodilo.
Podle toho samozřejmě „New Breed Of Godz“ zní. Tady není žádný prostor na nějakou modernu, na experimenty, na nic. Navíc více než polovina materiálu pochází z obou alb z osmdesátých let. Jsou tu proto slušné pecky jako „Sinister Double“, „Hellride“, „Air Attack“ nebo „Against The Empire“.
Skladby, které ukazují, že Malice měli v osmdesátých letech přece nějakou silu, i když byli opomíjeni. Pak jsou tady ale také věci novějšího data. Některé, jako třeba „Slipping Through The Crack“, kde Rivera zní ještě více jako Rob Halford, než je u něj obvyklé, mají tah na bránu, ale většinou řetěz padá. Nejvíce je to cítit u titulní „New Breed Of Gods“, kde kytarové pidlikání pod refrénem působí vskutku úsměvným dojmem nebo u naprosto otřesné balady „Winds Of Death“, která evokuje poslední tancovačku z pětaosmdesátého. Brrr....
Ano, „New Breed Of Godz“ je zbytečná deska. Chvilkami se při ní dobře vzpomínalo na dobu, kdy jsem objevil „License To Kill“ (sice až deset let po jejich rozpadu), ale většinu doby se člověk trochu nudí. Jako dokument osmdesátých let byl tahle deska mohla fungovat slušně, ale s novými skladbami? Pche...!
|
