Třetí den letošního Metalfestu nahrával do karet v první řadě doom metalovým melancholikům. Zachmuřeno, déšť, maximálně depresivní počasí... Škoda jen, že ten doom na festivalu nezazněl. Právě naopak! Hned ráno totiž v Plzni vypukl snad největší peklo z celé akce. Italští FLESHGOD APOCALYPSE jsou už tuzemskému fanouškovi poměrně známí. Mám ale pocit, že teprve v Plzni jasně demonstrovali, že je s nimi nutné počítat do první ligy extrémního metalu. Totální nálož plná vynikajících aranží. Dokonce na pódiu nechyběl ani klavír. Vskutku nevídané! Tentokrát mi ani tolik nevadil zvuk, který měl ale do dokonalosti daleko.
HEIDEVOLK se vezou na trendové folk metalové vlně. Oproti ostatním kapelám tohoto stylu nic nového. Věřím, že fanoušky žánru jejich koncert potěšil, na mě působil příliš fádně, obyčejně...
STEELWING hrnuli syrový heavy metal. Ačkoliv se nejednalo v žádném případě o nic originálního, na mě kapela působila celkem sympaticky. Set, který pobavil, i když nic hlubšího nezanechal. I to se ale cení...
Po průměrném poledni konečně přišlo pravé peklo! DEATH ANGEL jsou naživo neskutečně energická banda, která těžko hledá konkurenci. A v Plzni se to opět potvrdilo! Od začátku naprosto masakrózní thrash metalová smršť, která ztratila dech maximálně v dlouhých instrumentálních pasážích v druhé polovině setu. Jinak ale není absolutně co vytknout. Totální nasazení, naprosto bravurní hráčské výkony, vynikající zpěvák, perfektní skladby. DEATH ANGEL mě opět a zase rozsekali. Jestliže jsem před časem psal, že tihle Amíci zkosí i Slayer, musím se pod to opět podepsat. Naživo nejlepší thrash metal, co jsem kdy viděl a slyšel. Pro mě vrchol letošního Metalfestu!
Speed metal s brutálnějším vokálem? Takhle se vyjádřil kamarád o finských ENSIFERUM. Pravdou je, že podobné přirovnání mě napadlo během jejich setu také. Vlastně jsem konečně pochopil, proč čeští fanoušci tak moc milují celou tu folk metalovou vlnu. Ono to totiž k tomu speedu tak daleko nemá. Nemyslím to ani tak hudebně, jako spíš náladou. Prostě jednoduché, bojovné halekačky... Někomu to ke štěstí stačí. Neberu mu to. Mě to ale nebavilo.
Těsně před osmou hodinou večerní pak přišel největší šok. Ten jsem utrpěl, když jsem viděl Maxe Cavaleru. Asi jsem se měl více zajímat, jak tento brazilský démon v dnešní době vypadá. Nejspíš bylo příliš bláznivé očekávat toho dredatého frajera z dob „Roots“... Na pódium se dobelhal pořádně vypapaný taťka, který měl co dělat, aby tu dlouhou cestu k mikrofonu vůbec udýchal. Skutečně smutný pohled. Aby toho nebylo málo, zklamala mě jeho hra na kytaru. Šmidlání jedné struny bez jakéhokoliv prstokladu zahraje i člověk po lobotomii, který kytaru nikdy nedržel v ruce. Ale což, Max hrát
nepotřebuje, když je jeho parťákem neskutečné hovado Marc Rizzo. Co ten kluk předváděl... Neuvěřitelné! Naštěstí set SOULFLY nebyl v žádném případě tak těžkopádný jako hlavní principál. Všechno skvěle odsýpalo, hit střídal hit, všichni byli nadšení. Pro mě byla jasným vrcholem stará death metalová vypalovačka „Arise“ z dob SEPULTURY. Celkově musím koncert SOULFLY ohodnotit kladně. Pro mě jeden z nejlepších setů celého festivalu. Ovšem, pravdou je, že Max a spol. na dnešní SEPULTURU naživo nemá. Opět mě o tom přesvědčil koncert Kisserovy družiny v Českých Budějovicích o dva dny později.
Letošní Metalfest trpěl v první řadě na počasí. Kromě nepříjemné neděle se to ale dalo přežít bez újmy. Dalším záporem byl zvuk, který haproval takřka po celou dobu festivalu. Jinak ale akce přinesla velmi slušnou přehlídku metalových a rockových kapel, ze kterých v mých očích nejvíce zazářili URIAH HEEP, KREATOR, DEATH ANGEL a SOULFLY.
Veronika: Až v neděli odpadly veškeré povinnosti jako „bavit se s kamarády“ a tak jsem si našla čas zkouknout i pár kapel. Příjemně překvapili Hate, jejichž krátký set strčený do brzkých hodin pěkně svěže odsýpal a protože nejsem s jejich studiovou tvorbou zatím obeznámená, přiměli mě se po nich trochu poohlédnout.
Heidevolk mě nepotěšili o moc víc než Vencu, to už raději ty Ensiferum, mezi jejiž fanoušky se ale taktéž neřadím (a raději jsem je tentokrát s ohledem na deštivé počasí vynechala) a před umečenými Steelwing jsem raději utekla.
Vylepšení pak přišlo v podobně thrasherů Death Angel, kteří nikdy nezklamou. Nezklamali ani tentokrát, i když už jsem od nich viděla lepší výkon. V jejich případě se ale za horší výkon považuje to, co u většiny kapel za průměrný, či nadstandadní. Duo Cavcestany & Aguilar se i v dešti vydávali blíž k fanouškům a předváděli své, někdy trochu šílené, kytarové kreace. Celá tahle kapela je stejně na klíček, nebo na setrvačník, jinak si jejich energickou show vysvětlit nedokážu.
Až do Blind Guardian ale otravoval nepříjemný déšť, nebo nepříjemní Soulfly – bohužel asi nikdy nepochopím „genialitu“ této kapely, takže se raději nebudu vyjadřovat, ale vyplatilo se nesbalit se a nevzdat to. I přes počáteční problémy se zvukem, kdy se Hansiho vokál absolutně topil, rozjeli Blindi tradičně skvělou show a i když se neřadím mezi jejich skalní fanoušky, u hitů jako „Fly“, či „Bard´s Song“ jsem měla své momenty. Jen škoda té „Valhally“, která s publika vůbec nevyzněla. Nebo se to jenom amfiteátrem tak špatně neslo?
Ray: V neděli jsem musela mít nějakou divnou hudební náladu. A nebo koncertní absťák po sobotě, kdy jsem vynechala prakticky všechno. Jak jinak si vysvětlit, že se mi líbily i kapely z žánrů, které mě jinak moc nelákají. Začalo to s Hate. Cestou do areálu jsem si sice dělala legraci ze zvukového zážitku, který zněl jako koncentrované zlo, ale když jsem viděla druhou půlku show v kombinaci se zážitkem vizuálním, docela mě ten jejich black metal zaujal. Rozhodně to byl energický a sympatický výkon a pánové si získali můj respekt.
Totéž následovalo při Heidevolk. Mám totiž úchylku na něco, co moc kapel nevyužívá, totiž dva zpěváky s podobným typem vokálu. Všechny ty kombinace hodného a zlého hlasu jsou provařené, ale tohle mi přijde jako pěkné oživení, obzvlášť, když pánové dokázali ke všemu dělat moc pěknou show. V podání těhle Holanďanů (neznalá národnosti a řadící kapelu automaticky do Skandinávie mě překvapily ohlašované názvy skladeb se vším tím „chrrrrrmmmrrr“) zní dokonce i podobný typ muziky zábavně. Zpětně shledávám spojení holandštiny a folk metalu jako nadmíru zábavné a co víc, dokonce mě to po návratu domů donutilo se začít pídit po jejich diskografii. A text „Ik bun Vulgaris Magistralis...“ mi straší v hlavě doteď. Rozhodně jedno z příjemných překvapení.
Steelwing? Ne, děkuji. Mám pocit, že svoje pobavení nad touhle kapelou jsem už vyjádřila několikrát. Navíc Riley si tentokrát oblékl tričko, takže nebyl vidět jeho hypnotizující piercing v bradavce. To jen tak na okraj...
„Naživo nejlepší thrash metal, co jsem kdy viděl a slyšel“. Tak pod tohle hodnocení Death Angel se naprosto podepisuji. Neskutečně energická a zábavná show, vynikající frontman s parádním hlasem a ještě lepšími dredy, ani minutu jsem se nenudila. Skvostné!
Na Brainstorm jsem se těšila maximálně, ačkoli jsem je prakticky nedávno viděla dvakrát. Jejich show je totiž vždycky zábavná, plná energie a hitů, které prostě fungují. Nejinak tomu bylo i při jejich (už druhém) vystoupení na českém Metalfestu. Sympatický frontman Andy si nesmírně užívá prostor před pódiem. A opravdu málokdo se dostává až do takového kontaktu s publikem, jako on, když burcoval nejen kotel, ale i konkrétní lidi, kteří pouze posedávali a show sledovali („Hej vy tam v tom oranžovém, vstaňte a tleskejte taky.“). Opět stoprocentní výkon, opět parádní pecky jako „Fire Walk With Me“, „Shiver“, „All Those Words“ (publikum se snažilo, ale na sbor z Mástru to nemělo) a „Shiva´s Tears“. Jako bonus jsem velmi vděčná, že kapela vynechala z festivalového setlistu klipovku z novinky „In These Walls“. Ta totiž naživo prostě nefunguje.
Po vyignorování dvou pro mě naprosto nezáživných kapel mě čekal totální vrchol festivalu. Blind Guardian jsou srdcovka jako snad nic. Jejich koncert mě dožene k slzám skutečně pokaždé a věřte, že jsou prakticky jediná kapela, které se to kdy podařilo. Jenže, když otevírali skladbou  „Sacred Worlds“, trochu mi zatrnulo. Vůbec jsem se nemohla rozhodnout, jestli výsledek, který slyším, je způsobem tím, že Hansi dneska nemá vokální formu, což by bylo pro show fatální. Při přetěžké „Welcome to Dying“ už byl ale jeho hlas naprosto perfektní a to odhalilo záhadu, že při otvíráku jenom hodně haproval zvuk. Pak už bylo všechno dokonalé. A když přišel následují dvojútok „Nightfall“ a „Fly“, emoce mě opět zradily, mrchy. Strašně potěšila „Ride into Obsession“ z posledního alba která je naživo pořádný oříšek, protože ačkoli ji Hansi zvládnul naprosto brilantně, ulevil si po ní několika sprostými slovy na její účet. Samozřejmě bylo věrné publikum obdařeno všemi povinnými hity a z plných plic se mohlo přidat při „Valhalla“ a „Bard´s Song“ (ačkoli, když srovnám zapojení publika s klubovými koncerty Brně nebo v Praze, Lochotín by se měl stydět). Blindi se loučili megahitem „Mirror Mirror“ a ještě, než vůbec stačili odejít z pódia, rozsudek byl jasný. Nejlepší vystoupení festivalu, dokonalost nad dokonalost a jeden z těch mála koncertů, co si člověk bude pamatovat už napořád. Na úplný závěr překonali Alestorm, Powerwolf, Brainstorm, Death Angel i Uriah Heep, což byli kapely, které se mi za celé tři dny líbily úplně nejvíc. Kdyby kvůli ničemu jinému, díky Blindům to stálo i za tu pěknou tuberu, co teď z toho třídenního moknutí mám.
|
