Delain nejvíce sluší hitovky.
Vypadá to, jako kdyby bylo Holandsko kolébkou kapel, které mají v čele charismatické zpěvačky. Nejinak je tomu právě i u Delain se sympatickou Charlotte Wessels, jejíž kvality nespočívají jen v příjemném vzhledu (jako u některých), ale i v hlasovém projevu, který možná není kdovíjak rozsáhlý, či zvláštně zbarvený, za to ale položený do zpěvavé tóniny, která se dobře poslouchá a netrhá uši. Štěstí těchto nizozemských female-fronted kapel spočívá v tom, že každá zní úplně jinak a právě takoví Delain si razí opravdu svou vlastní originální cestu, aby unikli zbytečnému škatulkování gothického rocku, do které se můžou především prvotinou „Lucidity“ zařazovat.
Tomu neplánovaně odpovídá i název novinky, „We Are The Others“, která je prošpikovaná právě těmi výše zmiňovanými hity, kapele perfektě sednoucími a tentokrát k úspěchu a hitovosti některých písní není ani potřeba hlas Marca Hietaly (objevuje se pouze v bonusových písních) jako tomu bylo dříve. Ačkoliv kombinace se silným zpěvákem v podání Delain nevyznívá klišovitě, ale naopak je z toho cítit silná atmosféra, pro tentokrát kapela vsadila i na jiný a dá se říct ještě účinější prvek. Dětský sbor v pilotní skladbě „We Are The Others“, která patří k topu alba chytí za srdce. Mezi další vynikající kousky patří rychlejší „Get The Devil Out Of Me“, či naopak sladkobolná „I Want You“ s velmi překvapivým závěrem, co se textu týče, který ale nebudu prozrazovat. Pokud posloucháte poprvé, budete určitě překvapení, kam se píseň o nešťastné lásce ubrala. Za zmínku určitě stojí „Babylon“. Je to zase jedna z těch rychlejších melodičtějších skladeb, stejně tak závěrečná „Not Enough“.
Nejen, že Delain v návaznosti na „April Rain“ od svých počátků vyspěli hudebně, ale i Charlotte daleko lépe pracuje s hlasem, čímž činí písně daleko zajímavější, než tomu bylo na debutu „Lucidity“, který patří hluboko do gothického průměru. Díky „We Are The Others“ se naopak můžou Delain zařadit velmi vysoko na kvalitativním žebříčku kapel s něžnou ženou za mikrofonem. Od „Lucidity“ uplynulo už hezkých pár let a Charlotte už v písních nepůsobí jako vyjukané děvčátko, ale jako smyslná a sebevědomá žena, což jim přidává šmrnc a to, že se muzika posunula dopředu slyšíme už od prvních tónů „Mother Machine“.
Téměř každá skladba na albu dýchá jedinečnou atmosférou, přesto bych ale nesáhla k plnému hodnocení a nechala si místo na to, s čím Delain přijdou příště.
Jen ještě musím vyzdvihnout nádherný obal amerického umělce Glenna Arthura, který je vyvedený jakoby ve stylu art noveau a tím mi připomíná českého umělce Alfonse Muchu.
|
