Mám za to, že kdyby členové The Melvins Buzz Osborne (kytara a zpěv) a Dale Crover (tehdy baskytara, dnes bicí) nehráli v polovině osmdesátých letech s Kurtem Cobainem v kapele Fecal Matter (tehdy kapele sice bezejmenné, ale po obrovském boomu Nirvany stokrát zmiňované) a kdyby na jejich hudbu mrtvá grungeová hvězda nesčetněkrát neupozornila jako na zdroj své inspirace, neštěkl by dnes možná po nich ani pes. Jsou totiž stále typickou undergroundovou kapelou s typickým seattleským zvukem, který už je skoro dvacet let za zenitem. Navíc The Melvins nikdy nebyli mainstreamovou záležitostí jako zmíněná Nirvana nebo jako Soundgarden, Alice In Chains, Pearl Jam nebo Stone Temple Pilots.
Ze všech seattleských kapel byli nejvíce metaloví. Z té pomyslné „velké čtyřky“ se to vždycky tvrdilo o Alice In Chains, ale tam kam se AICh vždycky báli zajít, byli The Melvins jako doma. Jejich temné, pomalejší než pomalé sabbathovské riffy spojené s kňouravým zpěvem Osborna (ne zrovna nepodobným jeho slavnému skorojmenovci) působily vždy mnohem depresivněji než cokoliv ze Seattlu.
Ano, když dnes posloucháme jakoukoliv desku The Melvins, je jasně vidět, kde Cobain bral inspiraci. Když říkám, jakoukoliv desku, myslím tím i novinku „Freak Puke“. The Melvins totiž pokračují přesně tam, kde skončili předchozím albem „The Bride Screamed Murder“. Jsou zde disharmonické pasáže, navíc podporované skřípotem houslí a kontrabasu, jako třeba ve dvouminutové šílenosti „Inner Ear Rapture“. Jsou tu samozřejmě sabbathovské riffy v „A Growing Disgust“, nechybí ani Croverovo bubenické extempore v „Baby Won´t You Weird Me Out“. Když přece jen The Melvins vytáhnou svižnější pasáže v „Leon Vs. Revolution“, musí za každou cenu dostát své pověsti v následující „Holy Barbarian“, která má tak pomalé ubíjející tempo, jenž ve spojení s Osbornovým šepotem působí skutečně hodně dramaticky. Vrcholem je tak závěrečná desetiminutová „Tommy Goes Beserk“, která po plíživém začátku vybuchuje do rock n´rollové jízdy, ovšem s acidovým papírkem pod jazykem.
Zvuk je tradičně předpotopní. Je až tak dřevní, že možná i Black Sabbath měli na svých ranných deskách lepší. To ale k The Melvins patří. V tomto případě se dá říci, že pokud je někdo jejich fanoušek, rozhodně jím zůstane i po poslechu tohoto jejich osmnáctého alba. Pokud někoho (což bude samozřejmě drtivá většina) jejich hudba nikdy nezaujala, nezkoušejte to. Tihle experimentální šílenci jsou natolik nepřístupní, že si jen tak k tělu někoho nepustí.
|
