Sobota nabízela asi největší koncentraci hvězd a finsko/švédský večer. Obzvlášť kvůli Nightwish byly už od časného odpoledne přední řady zaplněné vytrvalými fanynkami, které měly před sebou ještě hodně dlouhý den. Hudebně ale rozhodně stál za to.

Ráno se mi sice na vystoupení Sebastien po dvou a půl hodinách spánku nevstávalo zrovna lehce, ale dojít byla prostě povinnost. Pro kapelu to byla velká událost – jak samotná možnost zahrát si na hlavním pódiu, tak přítomnost hostů, kteří se k nim připojili. První dvě skladby George za mikrofonem zvládnul sám, na „Tears of White Roses“ se na pódiu objevil první host Roland Grapow ve velmi netradiční roli zpěváka. Druhým hostem byla Katie Joanne ze Siren´s Cry, která vypomohla s „Fields of Chlum“, „Femme Fatale“ a taky s novinkou „Sphinx in Archeron“. Asi nejprestižnějším hostem pak byl Apollo Papathanasio, který perfektně vystřihl svůj part v „Silver Water“ a objevil se ještě (spolu se zbylými hosty) na závěr ve skladbě „Dorian“. Kapela zvládla tohle prestižní vystoupení naprosto s přehledem. Nervozita na nich prakticky nebyla znát a velké pódium jim slušelo. George byl sice po představování hostů v angličtině chvílemi trochu zmatený a nevěděl, jakým jazykem oslovovat publikum, ale to spíš pobavilo, než aby to někdo bral jako škobrtnutí. Zvuk byl většinu času dobrý (jen Katie nebyla první půlku „Fields of Chlum“ vůbec slyšet). Asi nejlepším důkazem toho, že šlo o povedené vystoupení, byl na častou ranní hodinu opravdu obří dav, který se postupně pod pódiem sešel, a prokazoval Sebastien velkou podporu. Nechyběla ani pyrotechnika, a ačkoli vystoupení z velké části pomohla právě přítomnost hostů, jsem si jistá, že by to kapela zvládla důstojně i sama za sebe.

Na hlavním pódiu se pak pokračovalo s Milking the Goatmachine, což je strašně vtipná parta na pohled (díky kozím maskám), bohužel jejich muziku prostě poslouchat nesnesu. Vzhledem k probíhající kocovině jsem vynechala i následující Citron, které jsem viděla nedávno v Jaroměři, a z jejich vystoupení jsem šokovaně zaznamenala jenom konec s polonahými tanečnicemi.

To Kissin´ Dynamite, to je jiná, na ty jsem se šla podívat s velkou radostí. Nová deska je sice z větší části vážně skvělá, ovšem nepochopím výběr slabší skladby „Sleaze Deluxe“ jako otvíráku. Pak už to ale šlapalo bezchybně. Tihle kluci do toho dávají všechno a ten, kdo si je pamatuje z jejich prvního vystoupení na MoR, musel uznat, jak moc od té doby hudebně vyrostli. Živelností se jim skoro nikdo nevyrovná a mají všechno, co taková pořádná glamová banda potřebuje – šílené účesy, šílené hadry, šílené pohybové kreace a hitové skladby. Z novinky zazněly ještě „Sex is War“, „I Will be King“ (při které zpěvák Hannes oblékl královský plášť), „Operation Supernova“ a titulka „Money, Sex and Power“, stejně tak fungovaly i prověřené hitovky z prvních dvou alb (obzvlášť skvělá „Addicted to Metal“). Hannes už sice nedává výšky, jako když mu bylo sedmnáct, ale to je vcelku pochopitelné. Myslím, že jejich perfektní show a maximální nasazení dostatečně vyvažuje, že se radši drží v nižších polohách. Publikum to těmhle mladým Němcům sežralo se vším všudy a není se co divit – když do toho kapela dá absolutně všechno, je to jednoduše znát.

Na následující Arakain jsem spíše jenom nahlédla, kapelu jsem viděla nedávno a jenom mě zajímalo, jak to bude vypadat s Luckou Bílou. A zajímalo to očividně i plochu plnou lidí. V první části, kdy zazněly z mých oblíbených skladeb třeba „Paganini“ nebo „Kyborg“, se o vokál staral klasicky Honza Toužimský, druhá půlka pak patřila starým peckám v podání Lucky Bílé. Asi nejpůsobivější byl duet „Zimní královna“. Lucka zpívala skvěle a vystupovala moc sympaticky, což se ostatně dalo čekat a cokoli jiného by bylo zklamání.

Firewind mám moc ráda. To samé se bohužel nedá říct o jejich poslední desce. A ačkoli setlist nebyl novinkami nijak přesycen, celkově mi volba skladeb přišla docela nešťastná. Taková „Wall of Sound“ prostě fungovat naživo nebude, ani kdyby se kapela rozkrájela. Na druhou stranu, Apollo je výborný zpěvák a frontman, kapela je plná skvělých instrumentalistů, a když se hrály pecky jako „World on Fire“, „Mercenary Man“ a především „Falling to Pieces“, neměla tahle řecká show ani nejmenší chybičku. Loni na Basinu a předtím na Zimním Masters mě ale jejich koncerty dostaly víc, takže jsem ve výsledku byla docela zklamaná. Rozhodně ale kapelu nezatracuji, snad budou mít příště šťastnější ruku při vybírání skladeb. Následující Korpiklaani jsem bez větších výčitek vynechala. Na řádění v kotli je to sice kapela výborná, ale viděla jsem ji už mnohokrát a radši jsem dala přednost možnosti se chvíli schovat před tím protivným počasím.

Stratovarius už jsem neviděla přes rok a bylo příjemné se s nimi zase setkat. U nich člověk nemůže čekat nějakou divokou show a ostatně ani nějaké přehnané změny v setlistu. Největší změnou tak zůstala ta na postu bubeníka. Nováček Rolf Pilve se předvedl s plnou parádou a dokonce dostal prostor na bicí sólo. O jeho kvalitách nemůže být pochyb. Timo Kotipelto byl v rámci svých současných možností v moc dobré formě a ačkoli se držel převážně v nižších polohách, je třeba uznat, že to je to nejrozumnější, co může dělat. Tímhle stylem zvládl i letité skladby „Against the Wind“ a „Eternity“, které obě patřily k tomu nejlepšímu, co ten večer zaznělo. U Stratovarius je podobná situace jako u Firewind, jen s tím rozdílem, že nové desky Stratovarius se mi vážně líbí. Jenže naživo ty skladby v porovnání se starými peckami nějak nefungují. Na takovou „Darkest Hours“ se publikum skoro nechytalo. Chtělo by to setlist trochu promíchat a pokud možno co nejvíc sáhnout do starších alb, kapela má přehršle takových písní, kterým by živé provedení moc slušelo. Naprostými vrcholy koncertu byla nádherná „Forever“, která byla od Kotiho zazpívaná naprosto bez chyby a její atmosféra mi vehnala slzy do očí, a pak také basové sólo pana Porry, který rozhodně patří k nejlepším basákům, co znám, a umí to efektně předvést. Druhá půlka show se nesla převážně ve znamení hitů, a jakmile zněly „Eagleheart“, „Kiss of Judas“, „Black Diamond“ (s typickou klávesou exhibicí Jense Johanssona) či závěrečná (moje milovaná) „Hunting High and Low“, najednou jsem věděla, proč mám vlastně tu kapelu tak strašně ráda a proč na ni příště půjdu znova. Na závěr Koti pobavil, když představoval následující finské kolegy a dělal, že zapomněl, jak že se ta kapela vlastně jmenuje.

Od Nightwish se očekávala gigantická show a přesně to přišlo. Já jsem je naposledy viděla na MoRu 2009, takže jsem se trochu děsila momentu, kdy Anette otevře pusu. Posledně to totiž vorala, jak se dalo. Hned zkraje mě ale usadila bezvadně zazpívaná „Wish I Had an Angel“, která překypovala energií a donutila mě zůstat a sledovat, co se bude dít. A dělo se následující: nové skladby (mimo jiné „Storytime“, „Scaretale“, „I Want my Tears Back“) mě z velké části nudily, ale alespoň měly působivou doprovodnou show. Několik skladeb bylo zahraných (i zazpívaných) bravurně. Úplně nejvíc mě bavily „Ghost River“ a „Planet Hell“, kde hrál hlavní pěveckou roli Marco. Anette moc dobře zvládla „Nemo“ i „Amaranthe“, naproti tomu však stály dvě skladby, které zvorala dokonale. První byla těžká „Come Cover Me“, druhou pak „Over the Hills and Far Away“ – tady se Marco snažil sbory vypomáhat, co to šlo, ale bohužel výsledek byl prachbídný. Z vokálního výkonu jsem tedy měla smíšené pocity. Zbytek show byl ale strhující, to je potřeba uznat – flétničky, ohňostroj, nádherná světla, působivé klávesové sólo – fanoušci museli být u vytržení a já byla nakonec docela příjemně překvapená. Rozhodně mě tohle vystoupení nijak neurazilo a vydržela jsem ho sledovat až do konce.

Sobotní večer uzavírali Deathstars. Když mám na podobný styl náladu, ráda si tuhle kapelu poslechnu, mám ráda intenzitu, s jakou svůj gothic/industrial prezentují v kombinaci s jejich vymakanou image. Jenže tentokrát mě ta propracovaná show prostě nějak neoslovovala. Možná v tom hrála velkou roli únava po předchozí náročné noci, ale zásadní vliv mělo také to, že většina skladeb kapely prostě zní úplně stejně. Až do konce jsem nevydržela.

NEDĚLE

Poslední den festivalu už znamenal jen pár kapel, co jsem chtěla vidět, a první z nich byli Britové Hell. Tahle kapela mě hodně zaujala už svojí deskou a především videoklipem, kde ukázali svou zvráceně křesťanskou image. Zpěvák David Bower je naprosto brilantní ve všech ohledech. Má úžasný hlas a (stejně jako zbytek kapely) image dotaženou k dokonalosti. Všichni nosí mrtvolný bílý make-up a červené kontaktní čočky, David je oblečen jako kněz a na hlavě má trnovou korunu. Navíc má takový ten muzikálový mikrofon, přidělaný ze strany k hlavě, aby ho nemusel držet a měl volný prostor pro svá působivá gesta. Jak poznamenala kolegyně, možná mu je 273 let, ale pořád je to sexy chlap a jeho image zvráceného kněze to jenom podporuje. Kapela dokázala publikum uhranout i za plného denního světla, dokážu si představit tu úžasnou atmosféru v noci. Jejich image je navíc podpořena i skvělým heavy metalem. Skladby jako „On Earth as It is in Hell“, „Plague and Fyre“, „Macbeth“ nebo „Save us from Those Who Would Save us“ jsou totální pecky, obzvlášť když jsou naživo provedeny s takovou grácií. Rozhodně chci co nejdřív vidět plnohodnotnou show a Hell tímto pasuji na největší překvapení celého festivalu. (A úplně nejlepší by bylo, kdyby jeli turné s Powerwolf.)

Paula Di´Anna s lehkým srdcem vynechávám (nikdy jsem ho neměla moc v lásce) a radši se přesouvám na vedlejší stage, kde Eagleheart představují nového zpěváka. Podle původního plánu měl ještě Mástr odzpívat odejitý Vojta Šimoník, ale když nedorazil na jeden z předchozích koncertů, donutilo to kapelu představit nového pěvce Romana Sáčka už teď. Ten se samozřejmě snažil vytáhnout, co to šlo, ale ze začátku se mi zdálo, že to s těmi výškami trochu přehání. S dalšími skladbami mě ale čím dál víc přesvědčoval o svém brutálním rozsahu a o schopnosti svůj hlas v těžkých vokálních linkách používat. Některé jeho výšky mi opravdu braly dech (jemu ovšem ne, ten si následně pokračoval ve zpěvu, jako by nic). Navíc opravdu dokázal pracovat s publikem (které se sešlo ve velkém počtu a projevovalo se dostatečně hlasitě) a vypadal, že si vystoupení neskutečně užívá. Bohužel to kapela odnesla zvukově, a ačkoli zvukaře urgovala prakticky po každé skladbě, stáhnout zpěvy z odposlechu bubeníka se mu prostě nepovedlo – místo toho stáhnul samotný zpěv. Kluci se s tím ale statečně poprali, vedle skladeb z nové desky nabídli publiku ještě třeba „Don´t Turn Your Head“ nebo „Moment of Life“. I přes příšerný zvuk to bylo hodně živelné a povedené vystoupení, takže o budoucnost kapely se absolutně nemusíme bát.

Na hlavním pódiu byla právě v plném proudu show Tiamat. No – v plném proudu… to se asi o tomhle typu hudby říct nedá. Já jenom procházela kolem a už mě to uspávalo. Tohle pro mě opravdu není, takže jsem se k pódiu vrátila až na Gotthard. A byla jsem před nimi stejně nervózní, jako před Kamelot. Samozřejmě, odchod a úmrtí zpěváka se dá jenom těžko srovnávat, obzvlášť když navždy odejde někdo tak úžasný, jako byl Steve. Nováček Nic Maeder měl nelehkou pozici, ale zvládnul ji naprosto dokonale. S přehledem dirigoval celou show, bez mrknutí oka dával čistě a precizně všechny tóny a ke všemu vypadal sympaticky. Při některých skladbách vzal do ruky i kytaru a celé kapele to dohromady skvěle šlapalo. I slabší skladby z nové desky jako „Starlight“ zněly naživo parádně, ale když došlo na starší kusy, to byla teprve opravdová pecka. Nicovo podání hitů jako „Dream On“, „Gone Too Far“, „Sister Moon“, „Mountain Mama“, „Hush“ (kterou hlasitě podpořili fanoušci), „Lift U Up“ nebo „Anytime Anywhere“ bylo naprosto suverénní. Chvílemi se mi vybavilo, jak na tomhle pódiu stál Steve, když jsem Gotthard s ním viděla poprvé a naposled… a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Jenže moje snaha padla ve chvíli, kdy Nic uvedl baladu „One Life, One Soul“ věnováním vzpomínce na zesnulého zpěváka. Díky tomu, jak nádherně byla skladba zazpívaná, jsem se už neudržela, a celou jsem ji probrečela jak želva. Vystoupení „nových“ Gotthard mě neskutečně bavilo po všech stránkách. Volba skladeb i jejich provedení nemělo nejmenší chybu a nálož emocí nebrala konce. Gotthard byli pro mě třetí a poslední vrchol festivalu a já ani nedokážu vyjádřit, jak moc jsem ráda, že to tak dopadlo.

Následně mi vůbec nedělá problém oželet následující Arch Enemy a přesouvám se znovu na vedlejší pódium, abych se podívala na speedaře Scelet. Těm vystoupení na Mástru opravdu bodlo. Sluší jim hrát před inteligentním publikem (které se naštěstí v dostatečném počtu sešlo), fungovaly české i anglické skladby z obou desek (a i z té připravované) a kapela vypadala nadšeně. Sýsák ukázal skvělou pěveckou formu a jsem si jistá, že ten večer si kapela zaslouženě získala spoustu nových fanoušků (druhý den jsem zaslechla pár lidí o tomhle vystoupení pochvalně mluvit). Asi nejvíc fungovala letitá „Labyrint“ a Scelet zase jednou dokázali, že se můžou směle měřit s českou melodickou špičkou.

Arch Enemy na hlavním pódiu mezitím rozpoutávali peklo a příznivci žánru si rozhodně neměli na co stěžovat. Angela opět oslňovala jak hlasem, tak drsňáckým vystupováním, a kapela to nemilosrdně drtila bez zbytečných kudrlinek. Dost mě překvapilo karoake na pravém promítacím plátnu, které bylo doplněné o něco, co většinu času vypadalo jako vizualizace z Winampu. Ale budiž, jen si myslím, že lidé v davu, kteří neviděli na pódium, by možná víc ocenili, kdyby se promítal koncert. Ze skladeb, které jsem stihla, mě docela zaujaly „No Gods, No Masters“ a „Nemesis“ – takže, ačkoli mě tahle kapela moc nezajímá, nakonec to byla příjemná podívaná.

S hodnocením Sabaton jsem v extrémně zapeklité situaci a tak nějak nevím, jak se k tomu postavit. Ale zkusme to nejdřív co nejvíc objektivně. Sabaton jsou u nás gigantická kapela a podle toho vypadal i dav, který na samotný závěr festivalu zůstal. Začátek koncertu byl stejný, jako už pěknou dobu – kompletní „Final Countdown“ (která už mě pěkně štve) a následné představení „We´re Sabaton and this is Ghost Division“. Kapela vyměnila čtyři členy, po tom se nedá čekat, že to bude znít stejně. Jenže, podle ohlasu publika to drtivé většině vůbec nevadilo. Joakim je pořád stejně skvělý frontman a bavič (jeho české hlášky neomrzí), zpívá pořád stejně a publikum ho žere. Výběr skladeb byl výborný – jen škoda, že ze skvělé nové desky zazněly jenom „Carolus Rex“ a „Gott mit Uns“ – za druhou jmenovanou jsem ale opravdu ráda. V české premiéře zazněla „Midway“ a Joakim tvrdil, že i „Talvisota“, ale já jsem si celkem jistá, že ji před třemi roky hráli na Basinfire festu. Dojemnou pasáží bylo, když kapela zařadila skladbu „Far From the Fame“, napsaná speciálně pro české publikum a věnovaná Maršálu Karlu Janouškovi. Naopak dost podivně vyznělo vyhodnocení „sčítání metalistů“ – losování a vyhlášení vítěze ještě beru, třeba i to předání peněz, ale to podepisování dokladů už bylo protivné zdržování, jsem si jistá, že tohle ve zmrzlém publiku fakt nikoho nezajímalo. Zato kapela měla celou dobu obrovský ohlas.
(Tak… a teď se na to prosím se mnou pojďte jen tak pro zajímavost podívat mýma očima. Nechci tenhle zaujatý názor nikomu cpát, ale zkuste mě pochopit. Za posledních pět let jsem viděla 24 koncertů Sabaton, což je dostatečný materiál pro srovnání. Tohle byl zdaleka ten nejhorší. Klávesy v jejich skladbách vždy hrály podstatnou roli – bohužel, ze samplů znějí podivně a podle mě to skladby dělá poloviční. Nic proti stylu hraní nového bicmana, ale díky tomu, že si upravil bicí podle sebe, hraje toho maximálně tak polovinu, co původně hrál Mullback – a já slyším a registruji každý špatný úder. Stejně jako každý odlišný tón ve sborech. Starý line-up kapely pro mě čtyři roky znamenal opravdu hodně a to je teď pryč. A přesvědčit se o tom naživo bylo, věřte mi, neskutečné utrpení. Podruhé ten den se mi chce brečet, tentokrát vzteky. A ti noví kluci, co stojí na pódiu, za to vlastně ani trochu nemůžou. Je to spíš kvůli tomu, co bylo, a už nikdy nebude. Takže se zvedám a ještě před koncem odcházím s tím, že Sabaton už nejsou pro mě. Ale jak říkám, berte tohle jenom jako osobní výlev navíc, nikomu se to neodvažuji cpát jako objektivní názor).

Letošní Masters of Rock byl jako vždy velmi náročný. Plus byla určitě většina kapel, na které jsem se těšila a několik navíc, které hodně překvapily. Bednu za nejlepší vystoupení berou (bez udání pořadí) Kamelot, NeonFly a Gotthard. Dobře fungoval systém vratných kelímků (až na to vracení), v areálu bylo čisto. K mínusům bych zařadila zvuk, slečnu moderátorku s nepodloženými informacemi a ceny piva. Jinak jsem ale letos odjížděla nadmíru spokojená, výlet do Vizovic se zase jednou vyplatil.