Na tom, že se Circle II Circle znovu vydali do Evropy, by nebylo nic divného, stejně tak jako na skutečnosti, že dvě zastávky jejich tour byly naplánované i pro Českou republiku. Samotný název turné „Tour Of Magellan“ však mohl jisté pochybnosti vzbudit. Proč v době, kdy Circle II Circle vydali svoje rekapitulační album, se chystají vzpomínat na patnáctileté výročí vydání alba „Wake Of Magellan“, když pod touto deskou, kterou vydali fenomenální Savatage, byl ze sestavy CIIC podepsán pouze vokalista Zack Stevens? Z „tajného“ Zackova záměru budou mít jistě radost všichni příznivci Savatage, ale o tom více až v (snad brzy zveřejněném) rozhovoru. Rozhodně informace, že se CIIC chystají přehrát kompletní desku „Wake Of Magellan“, se coby důvod k návštěvě koncertu jevila víc než dostatečná. Když k tomu připočtete fakt, že na téměř celém turné „kruháčky“ doprovázeli Sebastien, v brněnské Melodce tuto sestavu posílili domácí Eagleheart (dle mého dvě aktuálně nejambicióznější domácí kapely), celé turné tímhle koncertem (alespoň dle Zackova vyjádření) vrcholilo a vstupné (v korunách) bylo pouze dvojciferné, je mi tradiční záhadou, že se u vchodu nevinula dlouhá fronta (a to ještě brněnská návštěva byla vyšší než ta pražská o den dřív) a lidi se nervali o poslední vstupenku.
Nicméně těm, kteří do Melodky dorazili, patří maximální uznání a pochvala. Trošku jsem se při úvodním setu Eagleheart obával, že jde o čirý patriotismus a ta nadšeně silná odezva, které se „Orlím srdcám“ dostalo, bude zaměřená pouze na domácí. Ovšem v momentě, kdy se Sebastieni protloukali díky technickým problémům svým setem metodou „přískokem vpřed“ a příznivci je vytrvale nakopávali a nenechali atmosféru vychladnout, jsem před Brňáky smeknul. A s tímto vědomím mluvit o tom, že při finále atmosféra ještě gradovala a CIIC se dočkali maximálně pozitivního a bouřlivého ohlasu, je asi zbytečné.
S Eagleheart jsem měl hned dvojí premiéru – jednak to bylo poprvé, co jsem měl příležitost ochutnat Ígli v jejich domácím prostředí, jednak o nováčkovi za mikrofonem Romanu Sáčkovi jsem měl (zatím pouze z doslechu) trochu rozporuplné informace – od těch maximálně pozitivních až po ty mluvící o naprosto nemožné vstřebatelnosti nástupce Vojty Šimoníka. Jak výše naznačeno, podle podpory diváctva by se mohlo dát usuzovat, že Eagleheart hrají na vlastním hřišti, podpora publika byla maximální, ovšem tím, že stejně nadšeně návštěvníci reagovali i na následující menu, lze tuhle odezvu přisuzovat hlavně povedenému výkonu, než místu trvalého bydliště převážné většiny členů kapely. Roman Sáček se zjevně všem nezavděčí – i v Melodce byl k zaslechnutí názor, že třeba oproti Masters to byla slabší, zřejmě v důsledku hlasové indispozice či přetrénování.
V tom případě by z mého pohledu musel Roman Sáček v brzké době kandidovat na Zlatého slavíka – jeho projev mi vytrvale seděl a lahodil nejen (ale tam především) ve výškách i v hloubinách.
Osobně jsem se dlouho nemohl srovnat se zvukem – tu „ideální“ polohu jsem našel až v blízkosti mistra zvuku, těsně pod pódiem mi přišlo poněkud přehlučeno a přemláceno, na pravém křídle dokonce natolik, že můj opotřebovaný pravý slech coby indikátor něčeho nekalého mě zahnal do zadních řad. Setlist Eagleheart? Dovedně poskládaný. Byť to z počátku vypadalo, že se kluci inspirovali nápadem CIIC a chtějí kompletně přehrát album „Dreamtherapy“ (s drobnou vsuvkou v podobě „Falling“), zarazili se u titulního songu a finále svého setu absolvovali s největšími peckami z alba prvního (ještě pořád na něj slyším víc, což při animální chytlavosti závěrečného „Don´t Turn Your Head“ není nic udivujícího, ale už se to pomalu začíná srovnávat :-) ). Ve svém setu bez dlouhých řečí stihli kluci oslavit troje narozeniny, přičemž kytarista Michal Jankuliak skromně „přiznal“, že právě slaví své patnáctiny a už měl být dávno doma, dokázali se vyrovnat i s nedostatkem prostoru (úděl předkapely) a jako již tradičně maximálně potěšili.
Playlist: Insomnia, Shades Of Nothing, Taste My Pain, Falling, Lost In The Dead End, Creator Of Time, Nothing Remains, Dreamtherapy, Moment Of Life, Don´t Turn Your Head
Sebastien a Eagleheart se nedávno stali v souvislosti se svým vystoupením na Masters Of Rock asi nejdiskutovanější položkou našeho zinu. Přiznám se, že mě hodně pobavila především zasvěcená pasáž, týkající se důvodů, které přivedly Sebastien na festivalové pódium. A jsem zvědav, jestli se podobně zaručené zprávy objeví i ohledně předskakování pro Circle II Circle na jejich turné. Já osobně se kloním k té verzi, že jednak jsou kluci dobří muzikanti, v hlavách jim bují hodně povedené nápady, a když k tomu přidáte kotel drzosti a odvahy, výsledkem je aktuální spojenectví s další kapelou velkého jména. A že nešlo jen o obchodní vztah, předvedli Sebastien spolu s Circle II Circle i na pódiu.
Pokud jsem zmiňoval Sebastiení drzost a odvahu, v Brně k tomu kluci museli přidat i pořádnou dávku pevných nervů. Sestava kapely se před turné zmenšila o klávesáka, nový je sice již v procesu příprav, ale toto turné ještě nestihl a tak jej nahradila technika. Vzpomněl jsem si na slova bicmena Eagleheart Smrta, který v nedávném rozhovoru prohlásil, že výhodou notebooku je, že drží hubu a jede tam, kam ho vezmou, klávesák by mohl protestovat. V případě Sebastien však protestoval notebook a jak prohlásil frontman Jirka, bez kláves jsou krapet nahraní (v Melodce mi to zas až tak zásadní nepřišlo), takže bez notebookových smyček se kluci do boje pouštět nechtěli. Výsledkem byly prostoje mezi jednotlivými songy, které, počínaje skladbou „Voices In Your Heart“ provázely Sebastien téměř do samotného finále.
Pauzy pak byly věnované přemlouvání techniky ke spolupráci, zjevně neplánovaným promluvám k publiku i ke společnému halekání - nemám obavy, že by kluci tuhle situaci nezvládli, ani kdyby je obecenstvo nemělo tendenci podržet, nicméně bylo naprosto skvělé sledovat, že rozhicované publikum ani díky těmto zádrhelům nevychladlo, po celou dobu vytrvale hnalo Sebastieny dopředu a nechalo se znovu a znovu vyhecovat ke sborovému zpěvu i skandování jména kapely. Došlo i na příjemnější pauzu – po „Silver Water“ předvedli milé gesto kluci ze Circle II Circle, kteří vtrhli na pódium, aby poděkovali Sebastienům za společné turné a na pódiu společně vypili nějaký ten kalíšek. Prakticky bezklapkový set (a jedno, jestli za to mohlo nazvučení nebo technické problémy) byl podstatně syrovější, než obvykle nadýchaný sound kapely, alespoň dostala maximální prostor kytara Andyho Monse i basa Petriho Skalainena (pomalu si na ty pseudonymy snad zvyknu i já ;-) ). A závěrečné Jirkovo „jste naprosto skvělí, děkujeme…!“ bylo zcela na místě a týkalo se nejen těch pod pódiem, ale i těch na něm.
Playlist: Museé de Satan Rougé, Remiel In Flames, Tears Of The White Roses, Lake Of Dreams, Voices In Your Heart, Silver Water, Femme Fatale, Phoenix Rising, Dorian
Že změny ve složení domácích kapel mohly ovlivnit dění na pódiu? Co by pak měli říkat Circle II Circle, které už podruhé v dějinách (což činí teprve jedno desetiletí) postihla téměř kompletní rekonstrukce sestavy? Frontmanovi Zacku Stevensovi tentokrát zůstal věrný alespoň basák Mitch Stewart, po tříleté pauze se objevil navrátilec Bill Hudson a polovinu bandu pak tvoří nové tváře. To je jeden z důvodů, proč nelze přímo srovnávat s předloňským koncertem na Chmelnici. Tím druhým důvodem byl již zmíněný fakt, že Circle II Circle ze svého repertoáru zahráli pouhé dvě skladby a to ještě až ve skoro finále, když se předtím velice důstojně vypořádali s kompletním albem „Wake Of Magellan“. Není úplně fér konfrontovat CIIC s jediným koncertem, který k tomuto albu (ale vlastně i jedinému celkově) odehráli v roce 1997 v Praze samotní Savatage (když jsem se tak rozhlížel po dosud neopotřebovaných tvářích většiny návštěvníků, počítám, že jsem stejně jedním z mála, který se do tohoto srovnání může pouštět), ale protože se mnou systematicky cloumala nostalgie, neodpustím si to.
V první řadě, to, co o CIIC bylo zřejmé nejen z jejich posledního tuzemského vystoupení, ale i z posledních nejméně třech alb, platilo i tentokrát – hrubší a zemitější sound nedovolí úplně vyniknout nadýchanějším pasážím a členové kapely nejsou tak excelentní pěvci, jako ti, kteří působili v Savatage, takže jedno z poznávacích znamení, křišťálové průzračné vícehlasy, prostě nemohlo dostatečně vyniknout. Ale protože „The Wake Of Magellan“ je plné písní, kterým sluší drsnější výraz plný nekompromisní energie, můžu říct jediné – celkově to prostě nemělo chybu!!! Pochopitelně, že celému divadlu vévodil charismatický Zack – se svými grimasami, svižnými proslovy (jak jinak, došlo na téma „pivo“ i na chválu tuzemského publika) i podmanivě průrazným vokálem ho bylo plné pódium a s přirozeným frontmanstvím bylo publikum od prvních okamžiků v jeho moci. Pozadu nezaostávala ani kytarová sekce (coby druhá nejzásadnější položka desky), o čemž svědčí i fakt, že ani dvě instrumentálky nenarušily spád koncertu.
Kluci si svůj set maximálně užívali, a v momentě, kdy si v hledišti vyhlédli kloučka zhruba tak ve věku žáka prvního stupně základní školy, tak zejména Mitch s Christianem Wentzem jej pojali za metalového maskota, vytrvale s ním pařili, dělili se o vodu a nakonec si jej vytáhli i k sobě na pódium. Stejně tak se na pódiu ještě jednou vyřádili i Sebastien – při závěrečné „Edge Of Thorns“ přišly rozjásané oslavy posledních okamžiků turné, společně stráveného na jednom pódiu i mohutné celomelodkové vytleskávání závěrečného klávesového motivu. A pak už jen pozvánka na podpisování, fotky a popíjení, ke kterému chvilku po skončení koncertu dorazila mezi fanoušky celá kapela. Skvělý večer a z poetické tečky skladby „The Hourglass“ a finální gradace v „Edge Of Thorns“ mě mrazí ještě teď !!!
Playlist: The Ocean, Welcome, Turns To Me, Morning Sun, Another Way, Blackjack Guillotine, Paragons Of Innocence, Complaint In The System (Veronica Guerin), Underture, The Wake Of Magellan, Anymore, The Storm, The Hourglass, Revelations, Watching In Silence, Edge Of Thorns
|
