Co se stane, když se spolu dají dohromady ti méně důležití členové kapel W.A.S.P., Bang Tango nebo Adler´s Appetite? Založí spolu kapelu, kterou pojmenují Hotel Diablo. Nahrají spolu desku, která nese snad všechny průvodní znaky zmíněných kapel. A kupodivu s tím budou mít i úspěch. Ten se sice nedá srovnávat s tím, co v osmdesátých letech znamenali W.A.S.P. nebo ve svých začátcích i Bang Tango, ovšem i tak je to podle mě úspěch, že se deska dostala ven za hranice West Hollywoodu.
Na rovinu si přiznejme, že „The Return To Psycho, California“ není vůbec blbá deska. Samozřejmě se na ní hraje podle pravidel Sunset Stripu i zmíněných kapel. Čili je jasné, že na ní potkáte americký hard rock, či hair metal chcete-li, zahraný na prvotřídní úrovni. A ani s nápady to není vůbec špatné. Hned úvodní „Taken“ má v sobě kus nebezpečí noční hollywoodské žumpy, protože chlápci, pro které se noční život mezi Whisky A Go-Go, Roxy a Troubadourem stal alfou a omegou života tohle prostě umí. Což je nejvíce znát na hladových riffech „Wicked Lines“ nebo na skladbě „Psycho, California“, asi nejlepší věci desky.
Překvapí i „Wonderwall“, což není nic jiného, než cover slavného hitu Oasis. Tady je zahraný s drzostí pouličních spratků, kteří se nestydí ani do téhle britpopové hymny nahnat pořádně nahulené kapely. Řetěz trochu padá v pomalejších věcech „Bury Me“ nebo „What You Do To Me“, což ale není zas taková tragédie, protože všechno svým projevem dokáže zachránit zpěvák Rick Stitch, disponující podobně silným hlasem jako David Readman z Pink Cream 69, který tuto německou kapelu dokázal kdysi pořádně nakopnout (a sedí v ní mnohem více než hlasově protivný Andi Deris).
Dopad Hotel Diablo, zejména na české fanoušky, nebude nijak velký. To si přiznejme. Ovšem když už zaregistrujete, že tahle deska vyšla, dejte jí šanci. Ono není rozhodně na škodu si některé věci z ní poslechnout. I když se nejedná o žádné převratné album, místy dokáže překvapit a pohladit po duši.
|
