Rockstad Falun, ačkoli se koná prakticky přes půl kontinentu od naší domoviny, se už pro mě pomalu stává tradicí. Před čtyřmi lety jsem se na něj vypravila poprvé na desáté výročí kapely Sabaton. Tenkrát se ještě konal v centru města na parkovišti a byl jednodenní. Dnes je všechno úplně jinak. Zaprvé – festival našel své pevné místo konání. Už potřetí je umístěn velmi poeticky na doskočišti skokanských můstků, kousek nad městem, obklopen švédskou přírodou. Další změnou pro mě bylo rozmístění pódií. Dva roky zpátky, kdy jsem na festivale byla naposled, bylo vedlejší pódium hned vedle toho hlavního. Letos je rozděloval prakticky celý areál s pěkným a praktickým travnatým kopečkem pěkně uprostřed, takže člověk si mohl během dne pěkně posedět a o nic nepřišel. Atmosféra i organizace jsou na festivale naprosto precizní, což z něj pravděpodobně dělá vůbec nejpříjemnější letní akci, na které jsem kdy byla. Letos pro změnu dokonce nádherně vyšlo i počasí (ve Švédsku velmi vzácný úkaz), takže ty tři dny na Rockstadu byly pro naši redakční výpravu báječně stráveným časem.
Vlastně jsme se cítili trochu jako doma. Když počítám naši tříčlennou výpravu, vím jistě minimálně o sedmi českých návštěvnících, plus jedné původem z Česka. Navíc – komunita kolem Sabaton se vždycky tak nějak znala mezi sebou minimálně napříč Evropou, takže o známé tváře nebyla nouze. To samé, naštěstí, nemůžu říct i o kapelách. Samozřejmě, že tu bylo několik bodů v line-upu, které důvěrně znám. K nim ale festival přinesl navíc pár jmen, které jsem toužila zoufale vidět už roky, a stále se nějak nedařilo. A jako příjemný bonus pár nových objevů.
Čtvrtek, první den festivalu, byl pro místní publikum takový rozehřívací. Hrálo se pouze na vedlejší stagi, začínalo se až pozdě odpoledne a představily se pouze švédské kapely. Což ale pro nás znamenalo převážně věci, které u nás hrají buď málokdy, nebo vůbec. První v téhle kategorii byli mladí glamaři Dynazty. O ty jsem se vlastně začala zajímat až na základě toho, že hrají na tomhle festivale. Ale dobře jsem udělala. Kluci mají na kontě dvě desky, které skvěle šlapou, a jejich chytlavé hity znějí v koncertním provedení výborně. Ne náhodou si je Sabaton vybrali jako předkapelu nadcházejícího švédského turné. Co chybí chlapcům ve zkušenostech, dohánějí nadšením a živelnou energií. Zpěvák Nils je pravý glamový frontman s hezkou tvářičkou a záplavou nasprejovaných blond vlasů, který ten den jistě přilákal pod pódium velké množství dívek. Naštěstí to celé doplňuje kvalitním hlasovým projevem. Kapela vmáčkla do své vyhrazené půlhodiny sedm skladeb a musím říct, že především hity „Land of Broken Dreams“, „Sultans of Sin“ a „Raise Your Hands“ ve mně zanechaly velmi pozitivní dojem. Ráda bych kapelu někdy viděla znova, s delším hracím časem a neobklopenou tolika dalšími dojmy, které ji následně poněkud přebily.
S následujícími Bourbon Boys jsme se přesunuli do poněkud jiných hudebních vod. Pánové vylezli na stage v kovbojských kloboucích a kostkovaných košilích a spustili kombinaci country a rocku. Zpěvák Hulkoff (který zároveň obstarává i kytaru) má ale moc příjemný hlas, skladby mají šmrnc a ačkoli tohle opravdu není styl, kterému bych fandila, dobře jsem se u jejich show pobavila. Je to jedna z těch kapel, na kterých je poznat, že muziku dělají pro radost a dokážou to přenést i na své publikum. A to dokázalo snahu pánů na pódiu dostatečně ocenit. Svítilo sluníčko, kapely dodávaly pozitivní energii plnými hrstmi a mně se začínal festival čím dál víc líbit. Dvě následující kapely na programu patřily do oblasti zájmu kolegyně Veroniky, takže předávám slovo jí a jenom dodávám, že jsem si obě moc užila, jakkoli se hudebně vymykají tomu, co běžně upřednostňuji.
Veronika: Další kapelou tohoto „švédského“ dne byli moderní pop-metalisti Amaranthe v čele hned se třemi hlasy. Nejcharakterističtějším členem kapely je sympatická zpěvule Elize Ryd, která patří mezi ty dámy, jež si i na pódiu dokážou vystřihnout to, co na albu (pokud se tedy jedná o jejich původní party) a možná právě díky této sličně děvě za mikrofonem se pod pódium slezl poměrně početný dav příznivců. Elize ale není jediný tahoun kapely. Vzhledem k faktu, že se po scéně promenádují ještě další dva zpěváci a jak clean vokalista Jake, tak Andy se vzhledem tetovaného Ježíše a s hrubším hlasem, odvádí poctivou dobrou práci. A stejně tak i ostatní členové kapely, jako například kytarista Olof Mörck, také působící ve vodách rychlo-melodické kapely „Dragonland“. Ale nad jedním z pěvců bych se chvíli ráda pozastavila, neboť právě Jake, který má za sebou působení v rakouské powermetalové bandě „Dignity“, či v projektu vedeném pod taktovkou Joacima Cance, „Dreamland“, který bohužel nesplnil vysoká očekávání a placatí se někde v béčkových vodách power-speedu, jinak dokazuje, že hrát druhé housle v kapele jako Amaranthe sice svědčí jeho „popularitě“, avšak jeho hlasu nedává dostatečný prostor, což je veliká škoda. Jake je totiž obstojný výškař, a kdyby ho někdo navedl správným směrem a povedlo se mu usadit v kapele s kvalitním skladatelem, určitě by powermetal obohatil o další velice zajímavou a kvalitní kapelu. Ale zpět ke koncertu, Amaranthe předvedli početný zástup songů ze svého zatím jediného počinu „Amaranthe“, kde se téměř každá píseň může pasovat za koncertní hit, jmenovitě například singl „Hunger“, pilotka „Leave Everything Behind“, nebo populární „Automatic“ a svůj set doplnili i o romantickou pomalou „Amarantine“, jež vloni na podzim u nás v Praze nezazněla, ale na scénu se rozhodně hodí. Kapela sklidila nejen úspěch u publika, ale dokonce jsme se doslechli, že jeden nejmenovaný český pořadatel, když viděl ve Falunu jejich show, byl natolik nadšen, že se je rozhodl oslovit. Takže doufáme, že se u nás brzo ukáží v plné síle.
Ten dav fanoušků, který se před chvílí pod pódiem sešel na Amaranthe, se rozprchl s koncem posledního songu, ale vzhledem k tomu, že se měli na pódiu brzo objevit The Unguided, parta tvořená renegáty z později rozpadlých a poměrně dost populárních Sonic Syndicate, nebála jsem se, že by se po pauze na nazvučení nevrátil. To jsem se ale trochu spletla, protože když se kapela na stagi objevila, čítalo publikum sotva o polovinu méně hlav než při předchozí performaci. A moc posluchačů nepřibylo ani během následující hrací doby. Frontmanovi Richardu Sjunessonovi to ale zřejmě nevadilo a předvedl se v plné síle, jako kdyby se pro to stát na pódiu narodil. I druhý vokalista ze Soníků, Roland Johansson, který v The Unguided krom čistého vokálu obsluhuje ještě kytaru, ukázal, že nepatří do starého železa. Jak bývalo zvykem při koncertech Soníků, oba zpěváci pobíhali po pódiu jak naspeedované veverky a Rolandovu hlasu to tehdy vůbec nesvědčilo. Tentokrát tak víceméně jen postával s kytarou před mikrofonem a tím pádem i naživo dokázal odzpívat svoje pasáže jen s lehkými odchylkami a rozhodně to tak netahalo za uši, jako když si vyřvával hlasivky dřív. V setlistu se bohužel neobjevila žádná píseň od Soníků, což nikdo ani nemohl čekat, vzhledem k faktu, jeden z bývalých kolegů nepodepsal smlouvu, která by The Unguided umožnila hrát tyto písně (přestože jejich autory jsou právě bratři Sjunnessonové, kteří teď oba dva v TU hrají), za to odvedli skvělou práci se svým vlastním materiálem. Jediné, co mi chybělo, byl (můj nejoblíbenější) song „Where The Frost Rose Withers“, zazněly ale písně jako „Phoenix Down“, „Pathfinder“, „Green-Eyed Deamon“, či „Betrayer of the Code“ a i přes nepočetné publikum, stál koncertní zážitek za to. (A dokonce i kolegyně Ray uznala, že se jí vystoupení líbí).
Protože jsme byli ve Falunu poněkud přespolní (přespávali jsme v sousedním Borlänge), noční veřejná doprava stála mírně řečeno za prd a my byli závislí na našem chlebodárci a řidiči, který celý víkend vstával na ranní, poměrně s lehkým srdcem jsme první den vynechali poslední dvě kapely – a sice místní Mimikry a headlinera prvního dne Dark Funeral. Jedna kapela ale vynechat nešla. Když jsem zjistila, že ve Falunu budou hrát Nocturnal Rites, málem jsem brečela štěstím. Kapelu totiž poslouchám bezmála osm let a nikdy jsem je neviděla naživo, ačkoli vždycky patřila k mým absolutně nejoblíbenějším. Když u nás byli naposled (tuším před pěti lety), prošvihla jsem je. Proto jsem se na ně tentokrát těšila neskutečně a už předem mě štvalo, že dostali na malém pódiu pouhých 45 minut. Kapela posledních pár let vystupovala jen minimálně (a předpokládám, že v budoucnu tomu nebude jinak, když jim Sabaton přebrali kytaristu) a tak jsem byla nesmírně zvědavá, jak pódiovou prezentaci své úchvatné tvorby zvládnou. A musím říct, že mi naprosto vyrazili dech. Zpěvák Jonny Lindqvist je dokonalý frontman.
Nejen, že naprosto perfektně ovládá svůj silný hlas a živě komunikuje s diváky, ale navíc je to pěkně zákeřný skrček, který se velkolepě bavil tím, že basákovi v jednom kuse ohýbal mikrofon dolů, sexuálně obtěžoval jednoho z kytaristů nebo oblažoval fotografy roztomilými gesty. Vrchol ale přišel, když si po první skladbě začal s provokativním výrazem rozepínat poklopec, načež z něj triumfálně vytáhl banán. Zbytek kapely, v čele s novicem Sabaton Chrisem Rörlandem, nezůstával pozadu a vystoupení bylo díky tomu energické, zábavné a přesně takové, jaké jsem doufala, že bude. Vzhledem k nedostatku času kapela zvolila převážně skladby z posledních dvou alb. Zazněly „Cuts Like a Knife“, „Never Again“, „Never Trust“, „Call Out to the World“, „Not the Only“, „Leave Me Alone“ a „Fools never die“. Jedinou starší skladbou tak byla „Shadowland“. V setlistu mi pochopitelně chyběly asi tak dvě desítky skladeb, v čele s „Wake up Dead“, ale co člověk nadělá. Skladby, které zazněly, fungovaly dokonale, a já ten večer opouštěla festival nadmíru spokojená a s pocitem, že i kdyby nic jiného, tak tohle samotné mi za tu cestu stálo.
|
