Grave Digger nás na své nové placce vrhli do říše mrtvých a na nás je, abychom se z ní zase vysápali ven. Pánové opouštějí skotský koncept a rozhodují se zúročit téma řecké mytologie. Pokud se nám podaří přeplavat řeku Acheron, chcete-li Styx, vzhledem k tomu, že úvodní song a převozník „Charon“ svou práci neodvádí zrovna dvakrát pečlivě, dostaneme se tedy svým vlastním úsilím do podsvětí. Jenomže novinkové album „Clash of Gods“ s námi nějak neputuje a my ho tak ze břehu vidíme proplouvat líným tempem okolo nás.
Leč vzhledem k tomu, že následující píseň „God of Terror“ se zabývá právě bohem podsvětí Hádem, vypadá to, že si musíme tu plovoucí placku opět vlastnoručně ulovit. Když jsme se tak trochu unyle (ač s chytlavějším refrénem a melodičtější kytarovou mezihrou) seznámili s vládcem podsvětí, je čas si pokecat se psem Kerberem, který hlídá vchod. Jenomže obvykle agresivní tříhlavé zvíře někdo pravděpodobně přežral a tak spí, oddychuje, z nozder mu možná semtam vystoupá nějaký ten obláček kouře, ale že by se o nás nějak zajímal? Asi bychom si ho museli probudit. No a ani další z řeckých příšer „Medusa“ nám moc energie do žil nevlije. Spíš naopak. Odvádí svou práci poctivě a jen co se jí podíváme do očí, zkameníme. A mezitím, nebo spíš potom, se nám někde nad hlavami řežou bohové. Jenže my jsme zkamenělí, takže si toho tak sotva povšimneme…
A mytologii bylo učiněno za dost, teď to vypadá, že nás němečtí kopáči hrobů dokonale unudili k smrti a s posledním polibkem anděla smrti nás zakopou. Jenomže ejhle, ono „Death Angel & Grave Digger“ nezní vůbec zle, naopak zavání kalením oceli a to hlavně v refrénu, ze kterého srší žhavé jiskry a hned nato přichází pozitivní rozčarování v podobě další zajímavější písně „Walls Of Sorrow“ se zpěvavým sborovým refrénem a trojským tématem… Grave Digger stojí na stranách Trojanů a smutně lkají nad svou porážkou. Konečně alespoň chytlavě. (Osobní vsuvka autorky: z nějakého těžko pochopitelného důvodu mi refrén připomíná Alestorm).
Když jsme tedy prohráli bitvu, šup na další putování. Čeká nás setkání se s kyklopy a Sirénami. Máme štěstí, protože píseň „Calls of Siren“ ani trochu neláká k ostrovu Sirén, takže jednoduše nezrtoskotáme. Moře je klidné, vítr skoro žádný a my už si připadáme zase jako na začátku naší pouti, když jsme vehementně kraulovali přes Styx. Abych citovala text, vypadá to přesně takhle: „My journey starts again, my heart cries despair.“ A navíc už jsem tu melodii někde slyšela. Kdeže to jen bylo?
Ale díky všem bohyním a bohům, alespoň že válečníci se umí mstít. Nebo to alespoň slibovat, protože „Warriors Revenge“ je další z těch povedených a zajímavých songů, na kterém je vidět, že když se to správně uchopí, ještě pořád se to dá. Instrumentální „…With the Wind“ tak nějak profičí, abychom na křídlech větru konečně dorazili domů a to je radosti, protože konečně Grave Digger ukazují, že za to zabrat ještě někdy umí. Refrén sice lehce připomíná melodickou linku „Over The Hills And Far Away“, nemění to nic na tom, že se jedná o nejpovedenější skladbu na albu…A jak už to tak bývá, bonusové skladby opět patří k těm, co se opravdu povedly, takže za zmínku určitě stojí i „Saints Of The Broken Souls“ a německá verze „Home At Last (Zurück Nach Haus)“ – v němčině snad ještě lepší a chytlavější než v angličtině, které se bohužel na klasickém albu neobjevují.
Kolem a kolem, skladatelsky nám pánové nějak vyčpívají. Jakkoliv patří Grave Digger k mým nejoblíbenějším živým aktům, protože jejich show má vždy grády a nějakou zajímavou scénickou stránku, o jejich poslední desce tohle říct bohužel nemůžu. Instrumentální i vokální party jsou sice v naprostém pořádku, vše je udělané precizně, přesto si postesknu: Kde jsou ty zlaté časy valkýr ve Valhalle, či Artušovských legend? Pozitivum je, že si „Diggers“ pořád dokáží udržet svůj klasický sound, na nic si nehrát a servírovat nám ty opravdu povedené kousky na pravém metalovém podnose.
|
