Upřímně se bojím jedné věci – že nové album „Unsung Heroes“ finských Ensiferum si zásluhou nepříliš povedené finální rozmáchlé a příliš nabobtnalé ságy vykoleduje spoustu negativních reakcí a většina odsuzovatelů přitom úplně pomine fakt, že za a) se touto cestou kapela vydala již na svém předchozím „From Afar“, za b) na desce se najde řada písní, které dávno vybudovanému jménu Ensiferum dělají čest, za c) tam, kde Ensiferum šetří s energií, tam se snaží (možná ne v duchu tradic kapely, ale určitě ne úplně špatně) alespoň folkově kouzlit s atmosférou. I když dva body z této trojce jistě nebudou žádnou omluvou, chci tím říct asi tolik – ano, doufal jsem ve víc, ale zároveň jsem se obával, že to bude ještě horší.
Již minule jsem poukazoval na to, že do dynamických smrští Ensiferum postupně vsakují vypravěčské nálady, na kterých ulítli v předminulém kole Manowar i bombasticky nadýchané pasáže, které zavoněly u Turisas. Tentokrát mi připadá, jako by Ensiferum ani neměli zapotřebí (kromě závěrečného „Passion Proof Power“) tyto dvě tváře křížit za každou cenu, spíš je nechávají plynout vedle sebe. Mohlo by to fungovat.
Když totiž vsadíte jen na první polovinu desky - bok po boku zde stojí kousavá riffovka „In My Sword I Trust“, kde chtějí Ensiferum prostřednictvím divokého tempa, razantní rytmiky, pohansky ochraptěného zpěvu, silných kláves, chytlavě skandovatelného refrénu, povznášejících sborů i přitažlivě bojové nálady dát najevo, že všechno je při starém, housličkami ozdobená, á capella zpěvem vyšperkovaná šťavnatě drsná „Burning Leaves“ s pohodově houpavou melodií, lehoučce citlivá folková balada s hostujícím hlasem Laury Dziadulewicz „Celestial Bond“ s možná nezvyklou, ale gradující atmosférou, naprosto klasická uřvaná strhující kvapíkovka „Retribution Shall Be Mine“ i úvodní poetické intro s pompou líznutými klávesami - asi kurs Ensiferum poletí hodně nahoru.
Proč tenhle recept až tak moc nefunguje na druhé polovině desky? Snad proto, že válečníci Ensiferum víc než na svůj meč vsází na hromadu řečí a levných lízátek. V poměrně teatrální a epické „Pohjole“ nefunguje ani důstojnost vypravěče, ani na efekt hraná majestátnost chorálů, a kousavá kytara v kombinaci s famózní finštinou to nezachrání. Zlomový okamžik přijde se sáhodlouhou „Passion Proof Power“.
Už na posledních dvou deskách sahali Ensiferum ke skladbám přesahujícím deset minut a dokonce, když tuhle časovou hranici překročili poprvé („Victory Song“), dokonale mi vyrazili pojistky. Sedmnáct minut je ale prostě moc. Tedy alespoň v případě, kdy nemáte dostatek nápadů na to, abyste takovouhle dobu měli čím smysluplně zaplnit. A tak se průběžně střídá nuda se vzrušením a prázdnota se zajímavými momenty. Výsledek je však jednoznačný – výpravnost není nejsilnější stránkou Ensiferum (a přitom by stačilo rozsekat (a něco vystříhnout) tuhle skladbu na víc samostatných částí a její hodnocení zdaleka nemuselo být tak negativní). Ani s bonusovkou „Bamboleo“ (v porovnání například s Turisasím „Rasputinem“) neměli Ensiferum šťastnou ruku, vlastní vklad je sice jasně zřetelný, ale kdovíjak skvělá zábava se nekoná.
Už na začátku jsem upozorňoval, že při hodnocení je třeba brát desku jako celek a nenechat se zmást rozplizlým závěrem. Přímý následovník alba „From Afar“ si zachoval kvalitu svého předchůdce, celkové hodnocení je tedy úplně stejné.
|
