Staří harcovníci, neúnavní obránci britského progu, jsou po dlouhých pěti letech zpátky s novým albem. Dlouho jsme museli být v čekání trpěliví, ale několikanásobně se nám to vyplatilo. Po poslední desce „Dead Reckoning“ z roku 2007 opustil kapelu zpěvák Andrew "Mac" McDermott, který následně v roce 2011 opustil bohužel definitivně i náš svět. Kapela chtěla dál živě vystupovat a přihlásili se jí dokonce oba bývalí zpěváci. Jak Glynn Morgan, tak Damian Wilson, který nakonec posílil řady Threshold i k natáčení další desky. Damian (jinak známý především ze Star One) už předtím s kapelou nahrál dvě desky – „Wounded Land“ v roce 1993 a „Extinct Instinct“ v roce 1997.
Threshold už mají (když počítáme novinku „March of Progress“) na kontě devátou desku a všechny předchozí si vždy u odborné veřejnosti vedly báječně. Nejinak tomu myslím bude s novinkou, protože kapele se výborně daří uplatňovat svoje zkušenosti. Tihle Britové jsou z podobné hudební rodiny jako němečtí Vanden Plas, nyní víc než kdy jindy, především díky tomu, že Damian má podobně neinvazivní a zvláštně zabarvený vokál jako Andy Kuntz. Threshold vždy znamenali neagresivní hudbu, která se svými melodiemi spíš klouže kolem a zároveň je natolik chytlavá, že stačí trocha soustředění a už ji pak nedostanete z hlavy. Na úvodní skladbu „Ashes“ by se snad mělo dávat varování Ministerstva zdravotnictví, že je nebezpečně chytlavá a způsobuje závislost.
Chytlavé refrény a atmosféra křehká stejně, jako motýl na nádherném obalu, to jsou hlavní poznávací znaky. Je vidět, že ani po tolika letech tvrdé dřiny pánové neztrácí sílu. Naopak kapela s roky jenom roste a uplatňuje vše, co umí nejlíp – přikořenění špetkou AOR, skládání rozmáchlých velkolepých skladeb, sem tam dotek elektroniky na tom správném místě, zatímco je to všechno protkáno nezbytnou chytlavostí. A samozřejmě nesmí chybět skvěle napsané vokální linky, bravurně podané Damianem. Zasněná atmosféra je tu systematicky narušována ostrými kytarami, které tomu všemu dodávají energii. Tohle album si zaslouží pozorný poslech, protože v případě, že si ho pustíte jenom jako kulisu, ubližujete sami sobě tím, že se okradete o mistrovské dílo, které byste jinak mohli objevit.
Threshold se tentokrát oproti jiným deskám podařila jedna věc – dokázali vytvořit mnohem větší koncentraci skladeb s hitovým potenciálem. Pokud mám vyzdvihnout nejpovedenější kousky, mimo zmíněné extra chytlavé „Ashes“ by to určitě byla „Don´t Look Down“, která vyčuhuje především díky výborné melodické lince v refrénu. Také závěrečná „The Rubicon“, ačkoli se jedná o nejdelší skladbu na albu, je naprosto strhující. Nesmím opomenout ani „Staring at the Sun“, zasněnou „The Hours“ a dokonce ani bonusovku „Divinity“. Všechny skladby jsou navíc podpořeny variabilními bicími, které si taktéž zaslouží vaši zvýšenou pozornost. Všimla jsem si jich především ve skladbě „Colophon“.
Tady není co řešit. Kapela zúročila všechno dobré, co se jí povedlo na předchozích deskách. „March of Progress“ je ještě o stupínek lepší, než předchozí moc povedené „Dead Reckoning“ a kapela vyzrála natolik, že se nebojím říct, že tohle je nejlepší album, co za svou existenci vytvořili. Je ucelené, promyšlené a působivé a je od muzikantů, kteří moc dobře vědí, co dělají. Kdybych měla přeci jen aspoň něco vytknout, stejně jako u Vanden Plas (nebo třeba Silent Call) mi chvílemi trochu vadí nedostatek emocí a jistý chladný nadhled, jakým tyhle bandy působí – ale to k nim prostě tak nějak patří. Tahle deska je ve výsledku naprosto bravurní. Co jsem to nedávno říkala o tom, že tenhle rok přeje progressivním albům? Nechci vidět letošní bilanci, těch kandidátů na počin roku už začíná být nějak moc. Rozhodně si na přísun kvalitní hudby nestěžuji.
|
