Když němečtí Axxis vyhlásili turné k desce „reDISCOver(ed)“, dost jsem se obávala, co nás bude čekat. Naštěstí se ale žádné cover songy nekonaly. Bernhard Weiss dokonce během show několikrát zdůraznil, že kapela covery nesnáší. V tom případě mi zůstává záhadou, co sledovali jejich vydáním. Ale nejsem tady ani od hodnocení desky, ani jejich záměrů. Jsem tady od hodnocení zlínského koncertu, který měl poctivé dvě hodiny a nabídl snad nejdůkladnější průřez historií kapely, jaký si dokážete představit. Na turné Axxis doprovázeli němečtí kolegové Mercury Falling a zlínský koncert doplnili ještě pardubičtí Sebastien.

Právě poslední jmenování večer otevírali. Sebastien dostali příznivých 40 hracích minut, takže prostor k prezentaci debutových skladeb byl dostatečný. Kapela představila i jedno milé překvapení. Z Rakouska přijela Katie Joanne, vokalistka Siren´s Cry, aby si, stejně jako na Masters of Rock, vystřihla s kapelou pár skladeb. Připojila se na druhou půlku vystoupení a tentokrát měla štěstí, protože na rozdíl od předchozího vystoupení nebyl její vokál utopený. Takhle hravě zastala role hned několika hostů z desky a ještě svým živelným projevem a širokým úsměvem rozhýbala publikum. Lidí se nesešlo nijak ohromující množství a během Sebastien nebyla ještě v sále ani polovina, přesto to aspoň v pauzách mezi skladbami znělo, že publikum umí být hlasité. Samotní Sebastien mají za sebou evropské turné s Circle II Circle a musím říct, že je to na nich neskutečně znát. Kompletní projev se mi zdál profesionálnější, sebevědomější a zároveň uvolněnější a přirozenější. Je vidět, že za poslední dva roky jde kapela opravdu pořád nahoru. Zvuk byl výjimečně docela v pořádku, co ale v pořádku nebylo, to byly světla. A to si nestěžuji jenom z pozice fotografa, ale i diváka. Nevím, jak to s výhledem měli lidé vyššího vzrůstu, ale mě nízko posazené reflektory nepříjemného bílého světla pražily přímo do očí. Bylo sice fajn mít z pódia osvětlený sál, ale většina lidí asi chtěla spíš vidět, co se děje na pódiu. Trochu jsem doufala, že se to aspoň na hlavní kapelu zlepší, ale měla jsem smůlu. Axxis byli po show na tenhle přehmat upozorněni a byla jsem ujištěna, že na příští tour si radši berou vlastního osvětlovače.

Jak se první kapele podařilo navodit atmosféru a rozhýbat aspoň tu část lidí, která zvedla zadek od piva, následující Mercury Falling to zase trochu zabili. Tihle Němci podle vlastních slov hrají power/progressive a mají na kontě tři desky. Tímhle bych tak nějak mohla skončit a jenom dodat, že jsou na pódiu (a ostatně i hudebně) poněkud nevýrazní a unylí. Před koncertem jsem při zvukovce zaslechla jednu skladbu, která mě zaujala, takže jsem ke koncertu přistupovala se zvědavostí. Nakonec ale opravdu zůstalo jen u té jedné skladby, která se mi líbila. Zbytek totálně splynul pod nevýrazným projevem zpěváka a nijakou image kapely. Pravděpodobně si je budu muset poslechnout v klidu doma, abych zjistila, jestli jim nekřivdím, ale ta pódiová prezentace mě jednoduše nezaujala. A navíc mě dál neúnavně vytáčely ty světla…

Naštěstí Axxis nechali se svým nástupem rychle zapomenout na všechna fotografova příkoří. Neznám moc kapel, které dokážou celé dvě hodiny poctivě bavit publikum a opravdu do toho dávat celou dobu všechno. Kapele se do setlistu podařilo narvat neskutečné množství skladeb a pokrýt opravdu celou diskografii, od debutu až po tři roky starou desku „Utopia“. Díky tomu nechyběl prakticky žádný z největších hitů. Začínalo se v duchu novějších věcí, když zazněly pěkně za sebou moje oblíbené „Angel of Death“, „Blood Angel“ a „Heavy Rain“. Nesměla chybět „Heaven in Black“, „Dance of the Death“ (kde zase jednou trochu zamrzela absence doprovodných ženských vokálů, ale co naděláme), nakopávací „Lady Moon“ nebo titulka z poslední desky „Utopia“. Naopak hodně do historie jsme zabrousili se skladbami „Living in a World“ a „Kingdom of the Night“ z debutové desky, „Little Look Back“ z řadovky „II“ nebo se „Stay Don't Leave Me“ z třetí desky. Bernhard Weiss je vskutku svérázný frontman. Jeho hlas můžete buď milovat, nebo nenávidět. Musí se mu ale nechat, že je schopný i po dvou hodinách (a velkém množství bizarních pohybů a pobíhání) zazpívat všechno tak, jak je to na desce. A že má smysl pro humor. Kdo už někdy na Axxis byl, musel vědět, co přijde, když Bernhard vytáhl z kapsy složený papír, na kterém měl základní českou konverzaci. Na úvod se nás tedy česky zeptal, jak se máme, jestli dobře, nebo na píču, a pak tradičně vybral jednu slečnu z publika, aby se k nim připojila na pódiu. Je zajímavé, že má vždycky ve výběru štěstí na dívky, co neumí anglicky. Papír ale opět pomohl, slečna Martina chvíli rozezpívávala publikum a pak (místo tradiční tamburíny) dostala do ruky rumba koule. Bernhard se zdál naprosto okouzlen jejími pohyby, Marco Wriedt se chopil akustické kytary a společně s Martinou kapela zahrála „Touch the Rainbow“. Pak nás (vedle tradičního bicího sóla), čekalo ještě jedno netradiční, kdy se bubínků chopili všichni členové kapely a předvedli zábavným a originálním způsobem smysl pro rytmus. Pak už byla Martina propuštěna, nový bubeník Dirk Brand klasickým způsobem prokázal svůj muzikantský um a po téhle drobné přestávce na srandičky se jelo dál, jako by všem z kapely bylo dvacet a měli nevyčerpatelné zásoby energie. Axxis se nedá při koncertech upřít poctivost výkonu, komunikace s publikem a skutečná zábavnost projevu. Sledovat Bernhardovo pobavení nad tím, jak pár jedinců pořád nemůže pochopit, že chce, aby teď křičely jenom holky, bylo opravdu k nezaplacení. Navíc show snad ani jednou během těch dvou hodin neztratila dech, hudebníci dokázali udržet pozornost publika a to se jim nadšeně odvděčovalo. Na přídavek se kapela vracela hned dvakrát. Myslím, že jsme všichni čekali na „Na, na, hey, hey, Kiss him Goodbye“, ale vzhledem k prohlášení, že kapela cover songy vážně nesnáší, byl místo toho celý set zakončen léty zapomenutou skladbou s příznačným názvem „The Show Is Over“.

Axxis do toho ten večer dali všechno a navíc po koncertě se rychle ukázali mezi lidmi v plné sestavě a nedělalo jim problém dát si nějaké to pivko. Jakkoli si mezi svými fanoušky posledním albovým experimentem převážně zkazili reputaci, z téhle show snad nemohl odcházet nikdo s pocitem, že nedostal naprosté maximum. Bylo to zábavné, originální a poctivě odvedené, tak jak to má být. Ale ty světla mě prostě žrát nepřestanou…