Turné s prozaickým názvem „European progressive assault“ v čele se špičkovými showmany Leprous opravdu dostálo svého jména, protože kapely vzaly Prahu útokem. Perfektně vybavení dokonce svým vlastním pultem, který sice zabíral podstatnou část maličkého Exit-usu, ale zato dopomohl k výrazně lepšímu zvuku, než jaký bývá v tomto klubu zvykem, si na defacto první společné zastávce dokázali muzikanti excelentně poradit nejen s omezeným prostorem a po precizních přípravách, kdy byl zakázán přístup do sálu, mohla vybuchnout nálož tvrdší odnože progu.

Jak už jméno kapely Ørkenkjøjtt napovídá, toto seskupení dozajista patří k tomu zvláštějšímu, co může norská progresivní scéna nabídnout. Prazvláštně vyhlížející parta lidí se po zdánlivě nekonečném intru musí prodrat skrz diváky na pódium, neboť to nemá žádný zadní vchod, ale jak lidé ustupují, výsledný efekt, kdy kapela prochází jakoby špalírem, je poměrně zajímavý. Kapele dominuje mohutný zpěvák s amplionem, oblečený po východním způsobu, což výrazně kontrastuje se zbytkem kapely. Tito pak jsou poněkud kontroverzně vymóděni, připomínajíce svým stylem čtyřprocentní menšinu, neopomínajíce k metalízově lesklé barvě na obličeji doladit i lak na nehtech. Korunu této podivnosti dodává pohled na mladého baskytaristu. Mouřenín s mohutnými vlasy namísto lesklé barvy na obličej zvolil černý uhel a jediný bubeník vypadá, jako kdyby se ho nic takového, jako extrémní vzhled, netýkalo. Celková směsice stylů pak nutí člověka zamyslet se nad významem. Jedná se jen o náhodnou volbu, či o jakousi reflexi světa, kde vedle sebe můžou koexistovat všechny skupiny lidí? Tady ale v poselství k lidu narážíme na zádrhel, neboť nejen název kapely je norský. A celý repertoár, čítající dvě EP a konečně letos vydané dlouhohrající album s poetickým názvem „Ønskediktet“, tedy „Krátká báseň“ je právě v mateřštině kapely, což příliš neumožňuje promlouvat k širšímu okruhu lidí, zároveň ale vyvolává jakýsi pocit tajemna.

I když ještě není narváno, už teď začíná vzduch v klubu houstnout a prostředí sálu není zrovna příjemné a možná i pro to, či pro nepochopení této, ve světě zatím neznámé, v Norsku však vycházející hvězdy (o čemž svědčí i fakt, že byli v roce 2008 jakožto první metalová kapela představeni norskému princi a princezně a sklidili od nich pozitivní reakce), je důsledek pointou, tedy prozatímně nepočetné publikum. Na prezentaci poněkud ubírá i zvuk, který ze začátku ještě nebyl perfektní, ale později se naštěstí celkem vyladil, či nedostatek prostoru a poměrně otravná nepříjemná světla. Ørkenkjøjtt znějí na jednu stranu ale opravdu typicky norsky, drsný chrčivý vokál a nezbytná kombinace blackových prvků, nejen zásluhou Ihsahna z legendárních Emperor, který se podílel na produkci alba. Na druhou stranu se to vše snoubí i s oním východním vánkem, který přináší především zpěv čistý. Většina skladeb je spíš pomalejších a tak během krátkého hracího času kapela sice publikum příliš nenažhaví, ale určitě některé návštěvníky zaujme natolik, aby se vydali pátrat po tajemně znějící nahrávce s prapodivným expresionisticky vyhlížejícím obalem.

Zato následující jižané Persefone z maličkého státu Andorra to vzali po typicky jižním horkokrevném způsobu. Jejich styl je o poznání tvrdší a drsnější, než u předešlých Norů, také živější a vášnivější, a má ze všech zde prezentovaných aktů nejblíže k deathmetalu. Fanoušci se konečně začali scházet v hojnějším počtu a tak krize nízké návštěvnosti začínala vypadat jako víceméně zažehnaná. Pro mě bohužel krize právě nastává, vzhledem k faktu, že mi po hudební stránce kapela vůbec nesedne, naštěstí to ale další návštěvníci vidí jinak a pro kluky z Persefone, kteří nejsou žádnými nováčky, ale mají na kontě tři desky a pár let už brázdí pódia, připraví slušnou a čím dál víc houstnoucí atmosféru. Poslední album „Shin-Ken“ (Pravý meč), viditelně inspirované Japonskem a pojednávající o dávných válečnických příbězích, vyprodukované pod taktovou Tommyho Hansena již před dvěma lety (nové je pomalu na cestě) otevřelo kapele cestu do světa a tak se během posledních dvou let zaměřila právě na živé vystupování a je vidět, že jižani dokáží pořádně zabrat nehledě na podmínky, o čemž svědčilo i povětšinou spokojené publikum, které se nechalo smést energickou smrští.

Švédové Loch Vostok naopak zase zvolnili a přinesli více melodií, ale k tomu už něco víc poví Ray, která má s jejich hudbou více zkušeností než já: Loch Vostok ze švédské Uppsaly byli ten večer hudebně asi nejblíž hlavním aktérům Leprous. Jejich hudba je nejčastěji prezentována jako extrémní prog a v jistých polohách se skutečně blíží až technickému deathmetalu. Obzvlášť díky basákovi Jimmymu Mattssonovi, který nejen skvěle ovládá svůj nástroj, ale stará se o tu "zlou" část tvorby, především svým deathovým vokálem. Nesmí se ale zapomínat na jeho příspěvek v podobě jeho démonického vzezření (které ten večer bylo ještě umocněno bílým podsvícením zespoda). Zpěvák a kytarista Teddy Möller (mimo jiné F.K.Ü. nebo Wuthering Heights) naopak dodává čistý vokál a kytarové melodie. Díky oběma věcem pak kapela ve výsledku působila mnohem melodičtějším dojmem, než zbylí kolegové. Sama kapela o sobě říká, že jsou velmi neortodoxní a že kombinují naprosto všechny vlivy, co jim přijou pod ruku. Jejich studiová tvorba (čítající teď už pět alb) je rozhodně originální, baví mě a naživo to i na takhle malém pódiu získalo ještě nový rozměr. Většina setu se opírala o předposlední album „Dystopium“ a nedávno vyšlou novinku „V: The Doctrine Decoded“, Teddy se snažil publikum naladit pár vtípky (třeba když se omluvil, že pije jenom vodu) a celkově mě jejich show, plná protichůdných a zdánlivě neslučitelných aspektů, velice zaujala. Navíc byla podtržena dobrou atmosférou, které tentokrát neškodila ani ona komornost, a překvapivě čistým zvukem.
A tentokrát si zvuk pochvaloval i bubeník kapely.

Ačkoliv Exit-us není klub, který by byl příliš nakloněn zvláštním efektům především díky velikosti pódia, kam se mnohdy horkotěžko naskládá samotná kapela, nezabránilo to Leprous si za sebe ještě postavit dvě televize, na kterých během koncertu promítali nejen obrazy z klipu „Restless“. Oblíbeným námětem bylo například napínavé porcování květiny, od kterého jsem málem neodtrhla oči. A tady konec všem sarkasmům a případným negativním poznámkám. Kapele totiž patří moje hluboká úcta a obdiv nejen za famózní desku „Bilateral“ vydanou v loňském roce, ale i za perfektní přístup k živé show, který boří veškeré mýty o tom, že progresivní kapely na pódia nepatří. Leprous toto tvrzení naprosto vyvrací a díky energii, která z jejich akce sálá s klidem strčí do kapsy kapely, které hrají daleko koncertnější muziku. V případě Leprous opravdu netřeba šetřit superlativy, což dokázali už v lednu, kdy se u nás ukázali pouze v roli doprovodné kapely po boku Amorphis a neměli tedy tolik prostoru pro vlastní dramaturgii a publikum. Tentokrát ale fanoušci dorazili právě kvůli nim a snad nikdo neodcházel zklamaný. Opět musím vyzdvihnout zpěv Einara Solberga, který i přes atmosféru jako v mikrovlné troubě dokázal víceméně utáhnout i výšky ve chvílích, kdy já byla ráda, že jsem schopná vůbec dýchat něco, co se vzduchem nemělo moc společného. A i přes miniaturní pódium to Leprous rozbalili takovým stylem, že i mnohem větší stage by pro ně mohla být malá. Chvílemi jsem měla až obavy, že kytarista Tor Oddmund Suhrke zahučí po hlavě mezi fanoušky z odposlechu, na který se pořád aktivisticky šplhal, ale on má zjevně rovnováhu v malíku a nevykolejil ho ani fakt, kdy Einar opustil svoje klávesy a rozhodl se během divokého headbangingu vytlačit kytaristu až téměř do zdi.

Co se výběru skladeb týče, není na něm co zkazit. Pochopitelně opět převažovaly písně z alba "Bilateral", mezi nimiž nechyběla klipovka „Restless“, při které se rozdováděné publikum taktéž dalo do zpěvu, či děsivě podmanivá skladba „Thorn“, při které jsem byla já mučena tím, že její začátek natáhli o trochu víc, než je tomu na CD a při každém táhlém zvuku mi naskakovala husí kůže. Nechyběla ani ochutnávka nové skladby ze zatím připravovaného alba, které bude mít nadlidský úkol vyrovnat se právě předchozímu "Bilateral", ze kterého jsme dostali naservírované ještě skladby „Forced Entry“, „Mb. Indifferentia“, či „Acquired Taste“.

Ale vzhledem k tomu, že se začátek celého koncertu poněkud posunul a Leprous jako headlineři měli opravdu bohatý prostor se předvést, přetáhla se délka jejich vystoupení daleko přes půlnoc a tak, nebo možná díky nedostatku vzduchu, jen asi polovina fanoušků vydržela až do konce vystoupení, které uhnaný a upečený zpěvák raději dozpíval už bez košile a já musela myslet na to, že hyperaktivní kytarista Tor, či basák Rein Blomquist jsou pravděpodobně na klíček, na baterky, nebo možná naprogramovaní droidi, protože za celou dobu nepolevili ve svém chaoticky energickém úsilí předvést nestatickou, ale naopak velmi aktivní show.

Z koncertu jsem odcházela mrtvá, ale minimálně s vystoupení nadmíru spokojená, leč s myšlenkou, že příště bych si koncert Leprous raději vychutnala bez sauny na nějakém větším prostoru, nejlépe na festivalovém pódiu, protože co si budeme povídat, ačkoliv kapela hraje styl, který nevoní masám, umění exhibice zvládají dokonale a určitě by dokázali zaujmout nejen své skalní příznivce.