Jsem ten typ fanouška, co zná od Sonaty “Fullmoon“ a “Tallulah“ a tím to hasne. Nicméně jakožto zaměstnanec klubu Lutakko bych ale bývala šla na koncert zadarmo, a to si zase jeden nechá libit.To jsem měla i v plánu, ale pak mi bylo řečeno, že na téměř vyprodanou Sonatu Arcticu není personálu dostatek, a tak jsem poslušně nastoupila do práce. Nakonec jsem ale měla štěstí a bylo mi přiděleno ještě s dalšími dvěma hlídat publikum. Což bylo velmi příjemné, protože publikum se chovalo slušně a já neměla na práci víc, než upozornit několik nadšenců na to, že je zakázáno dělat na koncertě videa.

Setlist se podle očekávání skládal z kousků starších a novějších zhruba půl na půl. Z alba „Stones Grow Her Name“ zazněly třeba „Only The Broken Hearts (Make It Beautiful)“, „The Day“, „Cinderblox“ nebo „Shitload Of Money“, ze starších kousků hity jako „Paid In Full“, „Fullmoon“, „Don’t Say A Word“ nebo „Replica“. A v ten čtvrteční večer fungovaly naživo bezkonkurenčně nejlíp „I Have A Right“ a „Replica“.

Též zazněla skladba „Losing My Insanity“, kde Sonata Arctica hrála cover skladby Ariho Koivunena, kterou pro něj napsal Tony Kakko... Moment – cože?? Pro tyto případy používáme se spolužáky termín „Monday Morning Mindfuck“… přičemž vůbec nevadí, že nejde o pondělní ráno. Musím ale říct, že verze Sonaty se mi líbí víc než ta, kterou před několika lety nahrál Ari, alespoň co se týče projevu zpěváka. Ale nějak si říkám, že by Tony asi těžko napsal pro někoho jiného něco, co by nedokázal zazpívat sám.

Úvodem další skladby začal Tony rozprávět o světovém míru, o tom, jak vychováváme děti a jaké mají možnosti, což mu vydrželo asi tak tři minuty. Po oněch třech minutách prohlásil, „ale nejdřív si na to srknu piva... protože na to mám právo!“ Načež publikum začalo nadšeně tleskat a rozezněla se skladba „I Have A Right“. Zde cítím povinnost dodat, že hláška „Já mám právo!“ (finsky „Mulla on oikeus!“) je ve Finsku jedním z nejoblíbenějších argumentů opilců rozladěných faktem, že jsou čtyři hodiny ráno a po zavíračce už pivo zakoupit nelze. A i dalším skladbám se dostalo originálních úvodů, od monologu o autech na splátky („Paid In Full“) po „šli byste radši sami do nebe, nebo s nejlepším kamarádem do pekla?“ („Alone In Heaven“).

Tony Kakko je jeden z nejtalentovanějších zpěváků na finské a možná i evropské metalové scéně, o tom není pochyb. Skladby s rozsahem tří oktáv podá jako by nic, a díky svému charismatu strhává veškerou pozornost bezvýhradně na sebe. Pravda, občas jsem taky mrkla na ostatní muzikanty, ovšem ti nenabízeli nic moc zajimavého – ve většině případů jen drželi pózu a pohazovali dlouhou vyžehlenou hřívou. No aspoň že ty vlasy byly čisté, to se taky nevidí vždycky… Osobní kouzlo zpěváka Tonyho (ne, jeho příjmení radši skloňovat nebudu... tvar druhého pádu čísla jednotného jména Kakko ve finštině znamená přesně to, co to v češtině připomíná) ovšem vévodilo celé show.

Po koncertě, když se klub víceméně vyprázdnil, se muzikanti vyrojili k baru. To jsem uvítala, protože nadšená z koncertu jsem chtěla zpěvákovi poděkovat a potřást rukou. Když jsem ovšem viděla Tonyho výraz po asi pětadvacetiminutovém zdvořilostním rozhovoru s jakousi opilou přestárlou groupie, který naznačoval, že se zpěvák brzo rozpláče, radši jsem od sdílení nadšení upustila.

Co říct závěrem? Můj první koncert Sonata Arctica byl jeden z těch případů, kdy netušíte, co budete dělat, až to skončí. Zamilovala jsem se do Sonaty. Z alba je asi stejně poslouchat nebudu, tenhle druh metalu mě prostě nebaví, ale na koncert zajdu s potěšením. I když asi budu muset platit za lístek… :)

Setlist: Only The Broken Hearts (Make It Beautiful), Black Sheep, Alone In Heaven, Losing My Insanity, Broken, The Last Amaizing Grays, The Gun, The Day, I Have A Right, Breathing, Paid In Full, Shitloads Of Money, Replica, Fullmoon; přídavek: Cinderblox, Don't Say A Word, Vodka