Krátce před vydáním „The Connection“ zdůrazňoval zpěvák Jakoby Shadix v řadě rozhovorů, že se bude v podstatě jednat o návrat k pravé podstatě Papa Roach. Každý si to vyložil po svém. Většina novinářů totiž tipovala, že se kapela chce vrátit ke svému nejúspěšnějšímu období okolo desky „Infest“, kdy se vezla na módní vlně nu-metalu a prodávala miliony alb. Jenže po poslechu „The Connection“ je jasné, že tohle asi nebyla pravá podstata Papa Roach. Když Shadix hovořil o tomto návratu, podotkl, že předchozí studiovka „Metamorphosis“ byla trochu vyvoněná a že až příliš se vzhlédla v načechrané hollywoodské produkci.
Ani „The Connection“ v sobě nezapře, že smradlavé ulice West Hollywoodu jsou tím místem, které kapelu ztmelily a kde se cítí nejlépe. Samozřejmě se v případě Papa Roach nejedná o klasické hair metalové dílko, které by v sobě mělo ten whisky-kokainový pach osmdesátých let, ale i tak je cítit, že od svých nu-metalových začátků jsou už na míle vzdáleni. Ne nadarmo je má pod svými křídly společnost Eleven Seven Music, která patří Nikkimu Sixxovi z Mötley Crüe. Právě od těchto hegemonů losangeleské scény se Papa Roach v posledních deseti letech naučili mnohé.
Shadix už prakticky ve skladbách nerapuje a dává prostor klasickému zpěvu. To je jasné hned od první skladby „Still Swingin´“, což je v podstatě největší hit desky.
Nejen ten, ale i většina skladeb textově poukazuje na Shadixův nedávný rozvod a proto i celková atmosféra desky je trochu ponuřejší, než tomu bylo v minulých letech. Ani balady jako „Before I Die“ nebo „Leader Of The Broken Hearts“ nezní tak optimisticky, jako třeba bonjoviovská „No Matter What“ z minulé „položivé“ desky „Time For Annihilation“.
Jsou tu samozřejmě studiové vypalovačky, jako je třeba zmíněná „Still Swingin´“ „Where Did The Angels Go“ (s připomínkou nu-metalové minulosti v refrénu), „Breathe In You“ nebo skvělá „9th Life“, která je ovšem jen na limitové verzi desky. Každá skladba tepe a ukazuje Papa Roach jako vcelku univerzální rockovou kapelu, která má nápady i potenciál, ale chybí jí moment překvapení.
Jasně, tohle je klasická deska Papa Roach. Nějaké proklamace o nu-metalu jsou rozptýleny. Náznak se v některých skladbách najde, ovšem je to prostě rocková deska, která čerpá z vlivů posledních, dejme tomu, dvaceti pětadvaceti let a je oblečena do moderního zvukového kabátku. A je udělaná chytře. Ovšem s produkcí Jamese Michaela (Mötley Crüe, Sixx: A.M.) se ani moc vedle šlápnout nedá.
|
