Nebudu popírat, že první album od této nizozemské kapely mě doslova dostalo. Očividně jsem ale nebyl jediný, kdo byl z tohoto debutu nadšený. Kapela si ihned získala mnoho fanoušků a dokonce i mnoho recenzí desku hodnotilo velmi kladně. Dokáže nástupce desky „Prison of Desire" kvalitativně obstát? Nejdřív, než se dostanu k samotnému albu, nelze nezmínit obměnu sestavy, která kapelu zasáhla koncem roku 2000. Bubeník Joep Beckers byl vystřídán Andréem Borgmanem a klávesistu Jacka Driessena nahradil Lando van Gils. Průměrný věk všech členů byl rázem pouhých 19 let.
Věřte mi, že kapela ale nezní ani trochu nevyzrále nebo nezkušeně. Ostatně už první album je toho pravým důkazem. Na desce „Decipher" je poznat, že kapela se snaží ještě o větší progresi, pestrost a hudební nápaditost. Proto se nejedná o album, které by ihned fungovalo na první poslech. Chce totiž hodně pozornosti, než zaregistrujete všechny hudební prvky a než se do celé atmosféry ponoříte. Jednotlivé skladby nelze rozdělit na rychlé nebo pomalé, tvrdé nebo intimní. Celá jedna písnička totiž dokáže obsáhnout více emocí a nálad. Z agresivní a tvrdé pasáže se tak najednou vyklube velmi emoční záležitost (často za pomocí smyčců). Naopak píseň, která se nám zpočátku zdá pomalá, postupně vygraduje.
Zcela bezpochyby je tato pestrost spojená i s vokální nabídkou. Už na debutu jsem byl ohromen pěveckými kvalitami Floor Jansen. Nyní mám pocit, že se snaží sama sebe ještě překonat. A daří se jí to! Není třeba detailně rozebírat její schopnosti, Floor zpívá opravdu brilantně (a to platí i naživo).
Její hlas tradičně doplňují extrémní vokály, které jsou tady možná ve větším množství, než na debutu. Dokonce bych řekl, že i celkově album zní daleko agresivněji. Můžou za to jak zmiňované extrémní vokály, tak tvrdé kytarové riffy a bicí, které inklinují dokonce až k thrash metalu, a které si libují ve velmi komplikované rytmice. Na některých místech je dokonce cítit i vliv orientální hudby. Příkladem je toho skladba „My Pledge of Allegiance #1: The Sealed Fate", která s typickým modelem zpěvu „kráska a zvíře" patří k tomu nejlepšímu na albu. Vokálně přispěl se svým tenorem také Rein Kolpa, a to ve skladbě „Imperfect Tenses". Musím se ale přiznat, že tato skladba mi nějak nesedla.
Dokázali tedy After Forever překonat laťku, kterou si nastavili? Já bych řekl, že se jí určitě alespoň vyrovnali. O to víc mě mrzí, jakým směrem se kapela vydala do budoucnosti. Po vydání tohoto alba totiž nedobrovolně odešel jeden z hlavních pilířů této formace Mark Jansen. Právě on má totiž na svědomí většinu skladeb. Mark naštěstí neváhal a založil „sesterskou" kapelu Epica. Jak to vypadalo dál s After Forever? O tom zase příště. Nicméně nyní dávám desítku (nejspíš naposled).
|
