Už léta jsou tito britští upíři velice snadno průhlednou kapelou. V polovině devadesátých let s deskou „Dusk... And Her Embrace“ působili jako zjevení, když spolu s Dimmu Borgir dali black metalu tvář, která byla přijatelnější pro mainstreamovější publikum. S dalšími alby „Cruelty And The Beast“ a hlavně „Midian“ se dostali až na samý vrchol populartiy. Jenže pak jejich tvorba začala upadat. Alba jako „Nymphetamine“ nebo „Thornography“ už postrádala jakýkoliv moment překvapení, což vlastně trvá až do dnešních dnů.
Ovšem nutno říct, že jejich albová prezentace je oproti té příšerné koncertní (viz. loňské otřesné představení na Metalfestu v Plzni) čitelnější a ne jen hluková koule s pištícím Danim. A čitelnost, to je asi největší klad novinky. Cradle Of Filth jsou dnes mnohem více heavy kapelou, než tomu bylo před deseti let, kdy se jejich tvorba mohla zařadit do škatulky kinder-black-metal. Svými kytarovými laufy a Daniho vokálem, kde mnohem více využívá hlubší polohy, které střídá s typickým ječákem, připomínají v mnohem dánské průkopníky extrémního metalu Mercyful Fate.
Pořádná porce pompy zůstala, ovšem deska je méně nasycena symfonickými prvky. Možná je to proto, že si je na svá bedra vzal bubeník Martin Škaroupka a vlastně Cradle of Filth na albu pracovali jen ve třech. Kromě Škaroupky pochopitelně zpěvák Dani Filth a kytarista Paul Allender. Stálý basista Daniel Firth je uveden pouze jako host.
Intro samozřejmě obstarává dvouminutová instrumentálka „The Unveiling Of O“, složená z apokalyptických kláves a různých děsivých pazvuků. Pak se ale jede pořádně od podlahy. Allenderovy riffy mají v sobě to nejlepší z Nové vlny britského heavy metalu, ale místy jsou až pořádně punkově drzé a třeba u (skoro)titulní „Manticore“ evokují to nejdivočejší z Motörhead. Právě tahle věc je jedna z mála, kde Dani pořádně rozvine svůj pověstný ječák. Pilotní singl alba a pravděpodobně největší hity „Frost On Her Pillow“ zase využívá kytarových vyhrávek Iron Maiden a pro své spojení s extrémním vokálem evokuje (dnes už možná trochu zapomenuté, ale přesto stále skvělé) album „Amok“ od finských Sentenced.
Ovšem na druhou stranu se tolik překvapení nekoná. Přestože je podle mého novinka od Cradle Of Filth asi nejvíce heavy (i když thrashová „Nymphetamine“ taky bylo cokoliv jiného, než čistý black), stále jede po zavedených pekelných kolejích, kde se to upíry, čerty a hrůzostraškami jen hemží. Až do závěrečné klavírní instrumentálky „Sinfonia“ je zde pořádná porce strašení, které sice už dneska nikoho moc nevyleká, ale pobavit pobaví... to jo...
|
