T&N čili Tooth And Nail, čili kapela bývalých dvou členů Dokken, kytaristy George Lynche a basisty Jeffa Pilsona a jednoho současného bubeníka „Wild“ Micka Browna, je na světě. Už zhruba rok tahle trojice častuje tisk řečmi, že to svému bývalému chlebodárci Donu Dokkenovi pořádně natře starou silou. S přihlédnutím, jak dopadly ostatní projekty Lynche nebo Pilsona (včetně toho společného), tomu šlo věřit jen stěží. Ale budiž, samotní Dokken nejsou v současné době v bůhvíjaké formě a jejich nové album „Broken Bones“ také spíše paběrkuje z někdejší slávy osmdesátých let.
Lynch s Pilsonem navíc dokázali přilákat na prvotinu svého projektu nazvanou „Slave To The Empire“ několik skutečně zajímavých zpěváků, jako je Sebastian Bach (ex-Skid Row), Tim „Ripper“ Owens (ex-Judas Priest), Doug Pinnick (King´s X) a Robert Mason (Warrant). Ti se podělili o přehrávky starých dokkenských klasik z osmdesátých let. Jenže, co je to platné, když se materiál utápí v bezpohlavnosti, rozbředlosti, čemuž rozhodně nepomůže ani Pilsonův vokál. Ten je oproti tomu Dokkenovu mnohem limitovanější a sám Pilson nedisponuje ani zajímavou barvou hlasu.
Problém spatřuji zejména v nedostatku dobrých nápadů, které, i když se přece jen dostaví, jako například v titulní „Slave To The Empire“, rozmělní průměrný vokální projev a ve chvíli, kdy se zdá, že se kapela vzedme ke stadiónovému refrénu, všechno zase spadne na prdel. Stejně jako u Lynchových sólových projektů (i samotní Lynch Mob na tom jsou o drtínek líp), nebo u Pilsonova alternativního pokusu Underground Moon. Objevuje se zde i problém, jako u nových Dokken a sice, že se kapela soustřeďuje spíše na valivější střední tempa, kde ovšem nečerpá nic ze svých zkušeností, ale pokouší se sžít s alternativně rockovými postupy devadesátých let a disharmonickými melodiemi, což dokumentuje asi nejvíce zoufalá „When Eagles Die“.
O Lynchovi a Pilsonovi jsem si už řekli. Jaký je tedy přínos Browna? Přijde mi, že jeho jméno se v bookletu objevuje spíše na okrasu nebo jako reklamní trik, aby šlo napsat three ex-members of Dokken. Brown totiž nabubnoval jen staré skladby jeho mateřské kapely a o všechny novinky se postaral hráč Whitesnake Brian Tichy.
Právě staré dokkenovské klasiky by se na desce měli tvářit zajímavěji. Je jich tu celkem pět. Jako první je tu „Tooth And Nail“, která sice zní energicky, ale svým vokálem ji absolutně zabil Doug Pinnick z King´s X, který sice není špatný zpěvák, ale do téhle skladby se prostě jeho sytý hlubší hlas vůbec nehodí. O poznání lépe už je na to „It´s Not Love“, kde se vokálně představil Robert Mason z Warrant. Přestože skladba má trochu pomalejší tempo než originál, až tak rušivě to nepůsobí.
Zajímavá je „Into The Fire“, jejíž první část je přehrána věrně podle originálu, v polovině se skladba zlomí do jakéhosi psychedelického jamování, ovšem v tomto případě to kupodivu nepůsobí nepatřičně. I Pilson zde jako zpěvák zní vcelku slušně.
Nejlepší verzi má podle očekávání na svědomí Sebastian Bach, který se zhostil baladické „Alone Again“. Bach je pohopiteleně zpěvák jako hrom a baladě dává skutečně power ksicht. Slušně startuje i riff „Kiss Of Death“, jenže trochu pak drhne motor, a to i přestože se v ní pěvecky blýskl Tim „Ripper“ Owens. Možná už jeho zpěv netrhá skály, jako když nastoupil k Judas Priest na album „Jugulator“, ale stále má dost svého charisma a síly.
Potrženo, sečteno... Tohle není moc povedená deska. Navíc Dokken jsou se svou novinkou na tom, i když ani ta se moc nevydařila, přece jen o něco líp. „Slave To The Empire“ je možná cenná jen pro své předělávky, ale i tak originál je originál. Když si tuhle desku nepustíte, nic se nestane.
|
