Pouhé dvě desky stačili After Forever na to, aby si udělali ve female fronted metalovém světě jméno. „Prison of Desire“ a „Decipher“ dodnes považuji za nejlepší díla v oblasti symphonického (či gothického) metalu. Pojďme se ale teď přesunout do roku 2004, kdy těmto Nizozemcům vychází album „Invisible Circles“, které s sebou přináší velký zlom. Jak už totiž bylo řečeno v předešlé recenzi, od kapely odešel jeden z hlavních tahounů Mark Jansen. Hlavním mozkem se rázem stal Sander Gommans a věřte, že tato změna je hodně znát.
Hned na začátku prozradím, že se rozhodně nejedná o špatnou desku. Naopak musím říct, že jde o technicky propracovaný power/symphonic metal, který obsahuje velkou smršť melodických nápadů. Vokalistka Floor Jansen pokračuje ve skvělém výkonu a na „Invisible Circles“ se nám ukáže i v trochu netradičních polohách. Vlastně z celé kapely je cítit obrovské nasazení a velká snaha zaujmout muzikantskou profesionalitou a bohatou nápaditostí. Vokální nabídka se navíc zpestřila příchodem kytaristy Basa Maase, který tak nahradil Marka. Ten však nepřispívá extrémním vokálem jako jeho předchůdce, nýbrž čistým vokálem. Zkrátka vše se zdá být dokonale promyšlené, a to včetně textů. „Invisible Circles“ je totiž koncepční album, které odráží myšlenky a pocity čtrnáctileté dívky z rozvrácené rodiny. Na albu se tak objeví i mluvené pasáže, které mají reprezentovat manželský spor. Nebudu raději nic prozrazovat, protože věřím, že se najde někdo, kdo bude celý příběh pečlivě studovat. Mně osobně více bavily texty od Marka, ale to je pouze záležitost vkusu. Nicméně mluvené dialogy hudební stránku nijak neruší a ani neodvracejí od pozorného poslechu.
Bohužel technická přesnost a promyšlenost ještě neznamená klíč k úspěchu. Nemůžu si totiž pomoct, ale celé nahrávce jako by chyběla osobitost či přirozenost. Možná mi chybí to chytlavé a působivé kouzlo z „Prison of Desire“ nebo přitažlivá atmosféra z „Decipher“. Aby to neznělo moc abstraktně, zkusím být trochu konkrétnější. Tak například Floor, které
po technické stránce nelze vytknout vůbec nic, na mě působí trochu chladně bez potřebných emocí. Důkazem toho je například pomalá balada „Eccentric“, kde se zpívá o tom, jak se mladá dívka cítí nenáviděná a nepotřebná. Ono vžít se do takové role není ani trochu jednoduché a Floor tuto pozici vůbec nezávidím. Zkrátka tato skladba postrádá jakési vnitřní prožívání. Vzpomeňme si třeba na srdcervoucí duet z prvního alba, kdy Floor zpívá se Sharon den Adel píseň „Beyond me“. Tématicky se totiž jedná o podobnou záležitost, která má ale ve srovnání s onou baladou větší emocionalitu a grády.
Přesto ale trvám na tom, že si tato deska zaslouží více poslechů. Věřím totiž, že řada posluchačů si k ní cestu najde a ony zmiňované nedostatky přehlédne (jako jsem učinil já). Záchytnými body mohou být třeba bohaté orchestrální aranžmá nebo skvělé sbory, které jsou podle mě nejlepší právě na této desce. Vlastně celkový zvuk alba si zaslouží velkou pochvalu. Za to kapela může vděčit řadě pomocníkům, z nichž stoji určitě za zmínku Sascha Paeth nebo Michael Rodenberg (známější spíše pod přezdívkou „Miro“), kteří do té doby spolupracovali s kapelami jako Kamelot, Rhapsody nebo Angra.
Vzhledem k tomu, že jsem doposud After Forever jen chválil, je pravděpodobné, že muselo přijít i trochu zklamání. Přesto si „Invisible Circles“ občas rád poslechnu a považuji ho za důležitý milník v historii kapely. Jakým směrem se ubírala po této desce? O tom zase příště.
|
