Když se dnes řekne Kamelot, většina z nás si představí velkou kapelu v čele s fenomenálním pěvcem (ať už donedávna s Royem Khanem nebo teď s Tommym Karevikem). Vždycky tomu tak ale nebylo. Pojďme se společně podívat na kompletní historii téhle kapely, pojmenované po legendárním sídle krále Artuše, a jak už to tak podle konvencí bývá, začneme na začátku. První zmínka o kapele v sestavě, v jaké vydala debut, je už z roku 1988, kdy poskytli jednu skladbu „Breaking the Silence“ na výběrovou desku „Tampa Bay's Metal Mercenaries: The Invasion“, kterou produkoval Keith Collins, bývalý basák Savatage. Oficiálně ale Kamelot vznikli až o tři roky později, kdy v roce 1991 vydali své první demo se třemi skladbami („Two Rivers“, „Birth of Hero“ a „Warbird“). O další dva roky později přišlo druhé demo nazvané „Kamelot“, ze kterého se všechny tři skladby („Proud Nomad“, „Eternity“ a „Warbird“) následně objevily na debutu.
S Kamelot se na slavné (a rozsáhlé) scéně v Tampa Bay na Floridě objevila mladá krev. A to doslova, protože jedním ze zakladatelů kapely byl Thomas Youngblood, který se od začátku staral o komponování veškeré hudby, a jako jediný ze zakládajících členů je v kapele dodnes. Trojici zakladatelů doplňovali bubeník Richard Warner, který byl zároveň textařem kapely, a zpěvák Mark Vanderbilt. Ten odešel po druhém albu a už se nikdy v žádné další kapele neprosadil. Nejdéle z původní sestavy vedle Thomase vydržel basák Glenn Barry, který odešel až po nahrání „Ghost Opera“ v roce 2007.
Když si zpětně pustíte debut, zjistíte, že je na míle vzdálený současné tvorbě. Skoro se nechce věřit, že je to ta samá kapela. Velkou roli samozřejmě hraje velmi slabá produkce a skladatelská nezkušenost. Jakkoli v Thomasovi už tenkrát dřímal velký talent a povedlo se mu vystřihnout pár dobrých nápadů, potřeboval čas, aby vyrostl z průměrnosti. Takové totiž „Eternity“ je a koresponduje tak se svým obalem. Je veskrze průměrné, ničím nevybočuje z tehdejší power metalové produkce. A ke všemu má jednu velikou slabinu v tom nejbolestivějším místě – ve zpěvu.
Ne, že bych chtěla být nějak přehnaně kritická a srovnávat chudáka Marka Vanderbilta s jeho nástupcem. Ono to totiž vůbec není potřeba. On je dost špatný i bez toho srovnání. Je strašně znát, že jeho velkým vzorem musel být Geoff Tate z Queensrÿche. Místy dokonce zní úplně jako on, jenom v tomhle případě se můžete vsázet, jestli tu vysokou notu trefí, nebo jestli bude úplně mimo. Je to tak půl na půl. V pomalejších skladbách (jako „What About Me“) zase připomene hlas Midnighta, zesnulého zpěváka Crimson Glory. A frázování odposlouchal od Bruce Dickinsona. Bohužel nedosahuje kvalit ani jednoho z jmenovaných, je protivně uječený, přehnaně emocionální, otravný a má tak příšernou výslovnost, že by si jeden myslel, že to snad ani není rodilý anglický mluvčí.
Hudebně je album vlastně v pořádku. Sice vás nijak neuchvátí, ale pár nápadů má, veskrze jde o příjemný power a pár skladeb mám vlastně i docela ráda. „Fire Within“ má zajímavou melodickou linku, úvodní „Eternity“ nebo „Black Tower“ disponují jakž takž chytlavými refrény a pomalá „What About Me“ má taky něco do sebe, když si odmyslíte ten Markův přehnaně emocionální vokální projev. Každopádně, pokud jste náhodou fanouškem Kamelot, který ještě nikdy jejich debut neslyšel, skoro se mi chce říct, že bude lepší, když to tak zůstane. Ostatní mi jistě dají za pravdu, že album vám v životě nijak zásadním způsobem chybět nebude. Velké věci měly teprve přijít a mělo to trvat ještě docela dlouhou dobu. Takže s bodováním začneme raději nízko…
|
