Album „Karma“, jehož název si kapela vypůjčila z východní filozofie (známý zákon příčiny a důsledku plus nějaká ta reinkarnace za odměnu), vyšlo dva roky po svým způsobem přelomovém „The Fourth Legacy“ a přineslo další neskutečný skok. Vše bylo od posledně na nejlepší cestě, takže nebylo třeba nic měnit. Produkce se ujalo osvědčené duo Paeth/Rodenberg (druhý jmenovaný si opět jako host stoupl i za klávesy) a kapela pod jejich vedením dozrála k dokonalosti. Album z roku 2001 bylo už mnohem ucelenější než jeho předchůdce a kapela si na něm troufla i na svůj první rozsáhlejší opus. Zkrátka, Kamelot se vyšplhali na (zatím) absolutní vrchol své tvorby, postavili si tam tábor a do slaňování zpátky se ještě pěkných pár let pouštět nehodlali.
Už přechod od intra k „Forever“ je naprosto zdrcující (v tom nejlepším slova smyslu). Na celém albu jsou výborné kytary i orchestrace. Roy Khan byl čím dál lepší a jeho vokální výkon je přímo uhrančivý a dal by se opěvovat na několika stránkách. Miro navíc dodal albu úchvatné klávesy – je docela škoda, že jsou po většinu času zatlačeny do pozadí, zasloužily by si víc prostoru. Album vlastně nemá jediné slabé místo, všechny jednotlivé skladby jsou pecky. Obzvlášť ty rychlé kousky mají božsky klenuté refrény, u kterých melodické srdce plesá. Právě proto jsou kvapíky jednoznačně nejlepšími kousky. Především „Forever“ a „Karma“ (které se doteď drží v setlistech koncertů jako nejstarší přeživší), ale také trochu zneuznaná „Across the Highlands“ či vypjatá „Wings of Despair“. Na opačné straně rychlostního pole stojí „Don´t You Cry“ a úchvatná je i závěrečná propojená trojice skladeb… hmm, ano, mohla bych jmenovat prakticky celé album, pravděpodobně pouze vyjma intra.
Opravdu srdcovými záležitostmi jsou pro mě úvodní „Forever“, hlavní díky vypjaté vokální lince v refrénu, a přenádherná balada „Don´t You Cry“. Kamelot začali dokazovat, že pomalé skladby skutečně umí. Do téhle se jim podařilo krásně zakomponovat smyčce a akustiku a všemu dominuje Khanův procítěný projev a jeho dokonalá přehlídka hlasových kvalit – obzvlášť miluju to falsetto v refrénu. Druhým pomalým kouskem na albu je „Temples of Gold“. Ta není rozhodně tak emočně vypjatá jako „Don´t You Cry“, je spíš pohodovější, ale já pro ni vždycky měla zvláštní slabost a má pro mě speciální kouzlo. Ačkoli je nutné uznat, že v tak nabité konkurenci se na albu stává asi nejslabším článkem – což ostatně jenom dokazuje jeho kvalitu. Už jednou jsem zmiňovala i skladbu „Across the Highlands“, která časem trochu zapadla, ale podle mě je to, především díky její melodické stavbě, minimálně stejný hit jako titulní „Karma“. Závěrečný třídílný opus „Elizabeth“ o krvavé hraběnce Alžbětě Bathoryové je víc než důstojným završením alba. Už pomalý začátek první části „Mirror Mirror“ vám nažene slzy do očí a způsobí hus kůži, která až do konce třetí části nezmizí. Mimo nádherného textu a perfektní napjaté atmosféry (kterou nádherně dotvářejí klávesy) oceňuji především výborně zvládnutou gradaci. A Khan to navíc zpívá tak, že ho skoro vidím v té vaně plné krve nevinných dívek.
Původně jsem zamýšlela odlišit hodnocení v rámci „svaté trojice“ po sobě následujících alb, ale poté, co jsem napsala tuhle recenzi, uznala jsem, že to prostě nejde. To by mi musely uši upadnout, abych téhle desce nedala desítku.
|
