Věřte tomu nebo ne, ale dnes už je to víc než pět let od vydání definitivně poslední desky nizozemské veličiny After Forever. V roce 2007 by tento scénář nečekal ani bezmezný pesimista, ale co se zdá být nemožné, nemusí být nereálné. A jaká je to škoda, že tato nizozemská parta to zabalila tak brzo. Ono pět alb není nějaká chudá sbírka, ale vzhledem k mému přesvědčení, že by nám tito gotici i dnes měli co nabídnout, mi jejich diskografie přijde neúplná.
Než se dostanu k té poslední nahrávce, dovolte mi malou rekapitulaci. Zatímco první dvě desky ode mě dostali plné hodnocení, na další dvě se dodnes dívám trochu skepticky. Přesto jsou všechny čtyři důležité, a to právě v kontextu s jejich posledním albem „After Forever“, které bylo poprvé vydáno labelem Nuclear Blast.
Proč? Kapela si ze všech desek dokázala vybrat některé charakteristické prvky a dokázala je spojit v jeden funkční celek. Na nových skladbách tak zaregistrujete onu přitažlivou atmosféru z rané tvorby v kombinaci s chytlavou přímočarostí, která je nejvíce cítit na předchůdci „Remagine“. Nechybí ani působivé symfonické aranžmá, které je zde ale velmi promyšlené, a tak nepůsobí pouze jako emoční doplněk, ale jako plnohodnotná součást hudby. V první písni „Discord“ kapela také tradičně představuje oblíbený model zpěvu „kráska a zvíře“, v poslední a zároveň nejdelší kompozici zase vzpomíná na období desky „Invisible Circles“, a to prostřednictvím složitějších postupů.
Nizozemci však přichází i s novými, dosud neslyšenými vlivy. Tak třeba skladba „Transitory“, která patří k nejtvrdším záležitostem na albu, je okořeněná špetkou elektroniky. Kapela také pořádně přitvrdila kytarové riffy, takže podobně jako u desky „Decipher“ se některé skladby nesou v thrashmetalovém duchu. Za zmínku tak rozhodně stojí píseň „De-energized“, kde přispěl svým kytarovým umem Jeff Waters z Annihilator. Když už jsme u hostů, zapomenout nesmím na metalovou královnu Doro Pesch, jejíž jemně nakřáplý hlas se nám představí ve skladbě „Who I Am“.
Poprvé mám pocit, že kapela pod skladatelem Sanderem Gommansem našla sama sebe a on se konečně dokázal oprostit od vlivu Marka Jansena. Jako kdyby našel tu potřebnou energii, která tolik chyběla předchozím dvěma deskám. Holanďanům určitě hrál do karet i příchod klávesisty Joosta van den Broeka (toho můžeme slyšet už na minulém počinu), těžícího ze svých zkušeností s Lucassenovým projektem Ayreon. Vlastně v celém personálním obsazení bychom těžko hledali nějakou slabinu.
Tímto se vlastně dostávám k Floor Jansen, kterou jsem tolik vyzdvihoval už na debutu. Myslím, že opět není co dodávat. Její pěvecké kvality jsou vysoce nadprůměrné a troufnu si říct, že její rejstřík je o něco pestřejší než Tarjin. Svůj názor si ostatně můžete udělat sami, já pouze doporučím skladby jako „Energize me“ či „Cry With a Smile“.
Těžko zvolit slova na závěr. Samotní členové zkrátka tvrdí, že nenašli potřebnou energii pro další fungování, a s tím bohužel nic neuděláme. After Forever se tak rozloučili velmi ambiciózní deskou, která má k dokonalosti velmi blízko a která mohla odstartovat úplně novou éru jejich tvorby. Bohužel se tak nestalo, ale o to zajímavější se zdají být další kroky odpadlíků. Sander Gommans pokračuje se svým projektem HDK, na chvíli dokonce obnovil spolupráci s Markem Jansenem (v jeho boční kapele MaYan). Floor pokračuje se svojí novou formací ReVamp a kdo ví, jestli nakonec nezakotví u finských Nightwish.
|
