„…pouze taková melodie
přichází bez zvuku…“
Kamelot se mezi lety 2001 a 2005 pohybovali v uměleckých stratosférách a seslali nám z nich tři alba, které považuji za absolutní vrcholy jejich tvorby a zároveň také jedny z vrcholů žánru jako celku. Po dechberoucím zážitku, který přinesla „Karma“ si na nás Youngbloodovci připravili pěkně rozsáhlý spektákl. Poprvé totiž přišli s koncepčním příběhem, který se jim rovnou rozrostl rovnou na dvě desky – a „Epica“ je jeho první částí. Kapela se nechala inspirovat příběhem o Faustovi a rozepsala ho do atraktivního vyprávění s úchvatnými texty… a vše je samozřejmě podpořeno neméně výbornou hudbou. Khan se za mikrofonem ujal jak hlavní role, tedy postavy Ariela, tak zároveň i Mephistophela, který se svými sliby (vědění, ženy, nesmrtelnost) snaž zlákat Ariela na cestu zla. Ženský hlas na albu obstarává Thomova manželka Mari, která zpívá roli Arielovy lásky Heleny. A neodpustím si také poznamenat, že mezi sboristy se mimo jiné objevil můj oblíbenec Herbie Langhans (ex-Seventh Avenue, Beyond the Bridge).
„…nikdy jsi necítil smutek,
pokud jsi neochutnal radost…“
Tohle album přináší ten nejchutnější koktail z výborných nápadů a citu pro melodie, to vše ve světle vrcholu tvorby. A vzhledem k důležitosti příběhu jsou i texty nezbytnou součástí úplného zážitku – ještě více, než jindy. Album je navíc velmi atmosférické – obsahuje hned sedm meziher (pokud počítáme i intro) – ačkoli většinou nejsem fanouškem tak častého přerušování proudu skladeb, tady je to naprosto funkční a právě tyto krátké vsuvky dělají z alba to, čím je. Když vezmeme zbylých devět plnohodnotných skladeb, dají se všechny směle označit za hity a žádnou z nich nepovažuji za méně povedenou – ať už jsou to energické kvapíky nebo srdceryvné balady, které kapela v jejich procítěnosti vypilovala k dokonalosti.
„…myslel jsem, že jsi věděl, že přijdu v přestrojení
na andělských křídlech, oděn v bílou…“
Jestli je něčí hlas dokonalý pro roli našeptávače Mephistophela, je to právě ten Khanův. Zdá se mi, že si zpěvák jeho úlisný přednes nadmíru užívá a jsou to právě pasáže, kdy on vstupuje do děje, které jsou z alba absolutně nejsilnější – například začátek „A Feast for the Vain“. Roy dokázal svůj projev zdokonalit natolik, že už nikdo nemohl pochybovat, že patří k největším hlasům současnosti a prokázal naprostou svébytnost a originalitu svého projevu a stylu. Už jen díky jeho podání je příběh alba výjimečně působivý. A ostatně i Mari, ačkoli nedostala tolik prostoru, odvedla velmi solidní výkon.
„…uklidňují a přitom tak násilný
je tento svět uvnitř světa…“
Těžko budu hledat nejlepší skladby, když mě z těch plnohodnotných berou opravdu všechny. Samozřejmě obrovským hitem je hned úvodní „Center of the Universe“, nejsilnější je na ní klasicky melodická stavba a vokální linka (především v refrénu), ostatně stejně jako v následujícím kvapíku „Farewell“. Skvěle působí střednětempé intenzivně šlapavé „The Edge of Paradise“ nebo „The Mourning After (Carry On)“ (ta navíc s nádhernou orchestrací), a už typickými vrcholy jsou dvě nádherné balady – „On the Coldest Winter Night“ se dostalo větší pozornosti, ale já osobně propadám kouzlu křehké a extrémně citlivé „Wander“, ve které vás něžné tóny piana lehce hladí po duši. Ráda bych ještě zmínila bonusovku „Snow“, která se bohužel objevila pouze na limitované edici alba. To je obrovská škoda, protože v mém žebříčku se řadí mezi ty vůbec nejsilnější na tomto počinu.
„…z prachu jsme se zrodili,
v tichu splyneme…“
„Epica“ je úžasně komplexní dílo – paradoxně, když tvoří vlastně jenom půlku celého příběhu, který se dovršil až na „The Black Halo“. Každopádně nabízí mistrovské propojení textové, hudební a emoční stránky, tak, jak to mám u hudby nejraději. Výkon kapely a silné nápady udrží vaši pozornost po celou hrací dobu a při poslechu Khanova hlasu máte skoro chuť padnout mu k nohám a začít se k němu modlit. Přenádherná záležitost, která je pro každého melodika povinností…
|
