Švédská progresivní stálice Opeth si za dobu své kariéry vybudovala velmi silnou pozici. Mnoho hudebních kritiků, fanoušků, ale i kolegů z branže má k jejich hudebním schopnostem velký respekt. V jejich sestavě byste těžko hledali někoho, kdo by svůj nástroj mistrovsky neovládal. Co člen, to záruka kvality. O to těžší je potom úloha recenzenta, protože pokud budeme objektivní, po technické stránce nejde Švédům nic vytknout.
Přesto se najdou tací, kteří mají s tvorbou této kapely menší problémy. V mnoha recenzích narazíte na slova jako nekonzistence, chaos nebo nepřehlednost. Já se tomu vlastně nedivím. Opeth totiž pracují s tolika nápady, že je občas těžké mezi nimi najít nějakou logickou spojitost nebo návaznost. Ptáte se, co s tím? To je „jednoduché", stačí trpělivost. Hudba Opeth totiž nikdy nefungovala jako kulisa, naopak měla vždy především umělecké ambice. A na „Heritage" to podle mě platí dvojnásob. Zavrhnout tento materiál po pár nepozorných posleších by tedy bylo trestuhodné. Všechny jednotlivé motivy začnou dávat smysl a zapadnou do sebe až po delší době, rozhodně to tedy nevzdávejte.
Další problém může nastat pro ty, kteří na Švédech milovali ono deathmetalové koření. Nic podobného se totiž na "Heritage" nekoná. Záchytné body v podobě growlu či jakéhokoli tvrdě metalové výrazu nečekejte. Skladby se totiž nesou ve znamení 70. let (kdy se zrodil vysoce ambiciózní žánr art rock), které jsou navíc okořeněné jazzovým feelingem. Myšlenky na toto období evokuje zejména využití tehdejšího instrumentáře (melotron či klasické Hammondovy varhany). Přesto to ale neznamená, že by se typičtí Opeth vytratili. Na nových skladbách je rozpoznáte hlavně díky jejich nezaměnitelné, seversky melancholické a nesmírně živé atmosféře. Jazzová přísada je nejvíce cítit ve středně pomalejších pasážích, kde se zároveň celá nálada občas pohybuje v lehce zasněných (skoro až ambientních) vodách. Ovšem i tady je to složitější, protože tyto nálady jsou také dost proměnlivé.
Nyní se dostávám k hlavní postavě Mikaelu Åkerfeldtovi, který podruhé ve své diskografii vsadil
pouze na čistý vokál (poprvé na "Damnation" v roce 2002). Musím ale upřímně říct, že tato volba mi naprosto vyhovuje. Growly by do celkové atmosféry skladeb nezapadly a působily by rušivým dojmem. Jejich absence je proto naprosto přirozená. Mikaelova barva hlasu je příjemná a vlastně jeho celkový projev je dost sebevědomý a osobitý. Těžko vyzdvihnout jednu konkrétní skladbu, protože všechny do jedné jsou dokonale promyšlené, a to do každičkého detailu.
Deska si už teď našla mnoho nadšených posluchačů, ale zároveň vyvolala i menší nevoli z tábora skalních fanoušků. Kam bych se vlastně zařadil já? Určitě do té první skupiny, ovšem s tím rozdílem, že to nadšení nemusí přijít pokaždé. Na „Heritage" si musíte udělat tu správnou chvíli, tu pravou náladu. Pokud se vám to podaří, zážitek zaručuji.
|
