Konečně se v našem putování historií Kamelot dostáváme k desce, která k jejich poslechu přivedla přímo mě. Ještě si moc dobře vzpomínám, když jsem v roce 2005 poprvé slyšela úvodní tóny „March of Mephisto“ a okamžitě jsem věděla, že tuhle kapelu budu milovat. Na „The Black Halo“ vygradoval úspěch, který se kolem kapely v téhle době začal pomalu ale jistě nabalovat. Pro vydání desky změnili label, o všechno se opět staral už ověřený producentský tým a navíc se v pozici hostů objevily i zvučná jména – za některá klávesová sóla je odpovědný Jens Johansson, v „The Haunting (Somewhere in Time)“ se v duetu ke Khanovi připojila Simon Simons a o „zlý“ vokál v úvodní skladbě se postaral Shagrath z Dimmu Borgir. Považuji za nutné zmínit i dva sboristy, kteří se na desce objevili poprvé a dodnes jsou nedílnou součástí týmu – totiž Amanda Somerville a Tomas Rettke. A aby toho výčtu nebylo málo, Thomas si z toho udělal takový malý rodinný podnik. Roli Heleny opět zastává jeho žena Mari a dětský hlas patří jejich dceři Annelize.
Tentokrát začínáme bez intra, jde se rovnou na věc s již zmíněnou peckou „March of Mephisto“, která vás dostane nátlakovou atmosférou a šlapavým rytmem. Je neskutečně intenzivní a dost pravděpodobně je to vůbec největší koncertní hit, jaký kdy kapela napsala. Velká část alba je tradičně v rychlém tempu, které s sebou klasicky přináší nádherně klenuté melodie, Khanův vypjatý výkon a zapamatovatelné refrény – příkladem toho jsou skladby „When the Lights are Down“ nebo „The Haunting (Somewhere in Time)“. Druhým velkým střednětempým, řekla bych až rádiovým, hitem je „Soul Society“ – to je přesně taková ta věc na první poslech, na které Kamelot dokázali, že vedle kudrlinek a velkého umění do toho umí taky přímočaře šlápnout. Pomalé věci reprezentuje „Abandoned“, což je jedna z nejprocítěnějších a nejsilnějších balad, co kdy kapela napsala – ne-li ta vůbec nejsilnější. Obzvlášť její živé provedení na následujícím DVD, které kapela pořídila, naprosto bere dech. Jedinou další baladou na desce je japonský bonus track „Epilogue“, který si rozhodně nezaslouží zůstat někde v propadlišti času. I když je krátký, je nádherný. Kamelot se na této desce pustili i do dlouhé a výpravné skladby „Memento Mori“, kde příběh graduje, když si Ariel konečně uvědomuje, že může kontrolovat vlastní osud a nemusí být pouze Mephistovou loutkou.
Ačkoli „The Black Halo“ navazuje příběhově a v podstatě i stylově na o dva roky starší album „Epica“, stejně je cítit další vývoj a rozdíly tu jsou. Deska obsahuje míň meziher než její starší bráška. Také definitivně zmizela tmavě fialová barva na obalech, která byla doteď poznávací značkou. Rozhodně tento počin působí mnohem temněji, než předchozí práce kapely – tíživá atmosféra navíc ze skladeb vyvěrá přímo v gejzírech (jako například v písni „Moonlight“). A když poslouchám Khanův vokální výkon, mám pocit, že je to právě tahle deska, na které předvedl svůj talent vůbec nejvíc. Obzvlášť co se týče vyjadřování emocí a procítěnosti. Jeho zpěv na celé desce je naprosto bezkonkurenční a chvílemi vás nechává naprosto bez dechu. O to větší škoda, že pak už to šlo jenom z kopce.
Šťastná sedmička mezi deskami Kamelot je pro mě obrovská srdcovka. Spolu se dvěma předchozími se nebezpečně blíží dokonalosti, nemá slabá místa a přináší velmi nevšední posluchačský zážitek. „The Black Halo“ je perfektní kombinací řízného evropského power metalu, temné vygradované atmosféry, mohutných orchestrací, dechberoucích muzikantských výkonů a krásných ženských doprovodných vokálů. Nemám co dodat, snad jen to, že z té „svaté trojice“ desek, kterou jsem v rámci seriálu ustanovila, budu mít tuhle přeci jenom vždycky nejraději.
|
