Tak se mi zdá, že si pánové z Kamelot extrémně oblíbili zpěváky ze Skandinávie. Když Roy Khan opustil kapelu, nějakou dobu na koncertech vypomáhal Fabio Lione. Ačkoli zvládal vystoupení velmi obstojně, prostě to není hlas pro takovouhle kapelu a já se modlila, aby si vybrali někoho jiného, pokud možno s hlasem, který bude sedět do progu. Švédský zpěvák Tommy Karevik byl u Kamelot už delší dobu takovým mužem v pozadí, viděla jsem ho s kapelou zpívat jednu skladbu, a když jsem se dozvěděla o Khanově odchodu, jako úplně první jméno mě jako náhrada napadl on. A když byl zhruba rok poté opravdu oficiálně potvrzen, skákala jsem radostí. Byla jsem si celkem jistá, že kapela si nemohla vybrat lépe. Na druhou stranu spousta fanoušků v „život po Khanovi“ vůbec nevěřila. Bylo pro ně těžké si představit, že se kapela z odchodu takové ikony vůbec vzpamatuje a bylo třeba je přesvědčit. Vydání „Silverthorn“ tedy znamenalo nejen nový začátek, ale také křest ohněm.
Teď už je jisté, že Tommyho hlas se do kapely dokonale hodí. Slyšela jsem i stížnosti, že se tam hodí až moc, a ráda bych všem, kteří tvrdí, že se stylizuje do Khana, doporučila, aby si nejdřív proboha poslechli desky jeho domovské kapely Seventh Wonder – taková „Thorn“ zní úplně, jako by vypadla z jejich diskografie. Je pravda, že Tommy na „Silverthorn“ používá převážně nižší rejstříky svého hlasového rozsahu (což dává smysl vzhledem k atmosféře alba), to ovšem nic nemění na tom, že jeho vokál je naprosto jedinečný a vyznívá přirozeně. A svoje schopnosti mi dokázal dvakrát už i naživo, kdy jasně přesvědčil, že nemá nejmenší problém nejen s novými, ale ani s Khanovými skladbami. K jeho hlasu obecně mám snad jen jednu jedinou drobnou výtku – a to k jeho netradičně umisťovaným hlasitým nádechům. Na druhou stranu to skladbám svým způsobem přidává na procítěnosti a to je ostatně ta hlavní věc, která na posledních deskách chyběla.
Na „Silverthorn“ se podařilo něco, co pokulhávalo na „Ghost Opera“ a prakticky úplně chybělo na „Poetry fot the Poisoned“ – napsat silné, chytlavé, výbušné a atmosférické skladby v takovém množství, aby na albu silně převládaly a doplnit to sice o trošku slabšími, stále však velmi nadprůměrnými. Atmosféru alba hodně drží texty a celý koncepční příběh chlapce, který nešťastnou náhodou způsobil smrt své malé sestřičky a na jeho psychickém zdraví to pochopitelně zanechalo stopy. Příběh je plný bolesti, zoufalství, ale i lásky a vše krásně sedí k instrumentální stránce. Jako celek je to velkolepé, nabité emocemi, plné nádhených melodií a nápadité album.
Hned po intru začíná album skutečným výbuchem. „Sacrimony (Angel of Afterlife)“ je otvírák jak má být, skutečný hit vyšponovaný až k prasknutí, s úderným refrénem a navíc se skvělým vokálním příspěvkem od Elize Ryd, která už také s kapelou vystupuje nějaký ten pátek a koneční se jí dostalo prostoru na studiovce. Když se podívám na zbytek skladeb, v podstatě bych se obešla pouze bez závěrečné „Continuum“, všechny ostatní skladby mají v nejhorším případě smysl a nejsou žádnou vatou. Mými osobními favority jsou vedle otvíráku šlapavá a temná „Ashes to Ashes“, něžná „My Confesion“ s výbornou ústřední melodií, křehká „Falling Like a Fahrenheit“ a možná úplně na prvním místě balada „Song for Jolee“, při které můžu s lehkým srdcem prohlásit, že schopnost Kamelot psát jedny z nejnádhernějších metalových balad se vrátila. A v kombinaci s Tommyho hlasovými schopnostmi a jeho prožitkem toho, co zpívá, je to naprosto srdcervoucí. Neměla bych ještě zapomenou jmenovat také „Veritas“, ve které mě sice mírně ruší ten chór v refrénu, ale jinak je to naprostá bomba. Milovníky kvapíků musí nutně potěšit klasicky znějící a velmi vydařená kompozice „Solitare“ s brilatně klenutou vokální linkou v refrénu. Asi nejhůře proniknutelnou skladbou je nejdelší kousek desky „Prodigal Son“. Ponurá biblická atmosféra ovšem skrývá klenot, který rozhodně stojí za to úsilí poslechnout si ho víckrát a proniknout do jeho tajů.
Abych to zkrátila – „Silvethorn“ je dle mého pro Kamelot velkým úspěchem. V mém žebříčku je to jedno z nejlepších alb roku 2012, není sice lepší než „Mercy Falls“ a „The Great Escape“ od Seventh Wonder, na druhou stranu je to ale to nejlepší, co kapela vydala od „The Black Halo“ a svoje dva předchůdce strčí hravě do kapsy. A to na znovuzrození není vlastně ani trochu špatné.
|
