Uplynulý rok kolem mě prakticky přesprintoval a přinesl nejen spoustu nečekaných věcí a zajímavých zážitků, ale i nadprůměrné množství kvalitních alb, obzvlášť u těch kapel, které svým stylem fušují do progu. Výběr byl tedy nesmírně těžký, překvapivě však spíše na nižších příčkách. U pvních tří jsem neváhala ani minutu.
Desky roku:
1. SECRET SPHERE – Potrait of a Dying Heart
Bez váhání nejlepší deska roku 2012 a zároveň největší překvapení. Michele Luppi za mikrofonem umí dělat zázraky, to vím moc dobře, ale to, co předvedl krátce poté, co se připojil k italským, dříve spíše průměrnějším, speedařům, bere dech i mně. Deska je pestrá, má dokonale použité orchestrace, je přímo přecpaná emocemi a přetéká nádhernými melodiemi. Není, co víc bych si od muziky přála.
2. ARJEN ANTHONY LUCASSEN – Lost in the New Real
Arjen přetvoří na mistovské dílo všechno, na co sáhne a je úplně fuk, že si to tentokrát dělal spíš pro radost. Na své sólovce si zahrál, na co mohl, doprovodil to svým zajímavým vokálem, tradičně výborným příběhem a celé to zaobalil do všech druhů muziky, které jsou mu nejbližší, a které ho těší skládat. Kdo má rád jeho tvorbu, dostane tady od všeho něco. A navíc je z toho cítit skoro dětinské nadšení. Tenhle chlapík je daleko přede všemi.
3. KAMELOT – Silverthorn
Znovuzrození kapely v tom nejlepším světle. Velmi klasické album, kterému ovšem nechybí nápady a všechno, co na posledních dvou deskách trochu bledlo, tady znovu září plnou silou. Tommy Karevik byl dokonalou volbou a svůj debut zvládl přímo na výbornou. Kapela má skvěle našlápnuto do nové éry a jestli se příště bude dařit stejně, bude to možná i na vyšší post.
4. SONATA ARCTICA – Stones Grow Her Name
Album vyšlo začátkem roku a málem jsem na něj trochu pozapomněla, což by byla neskutečná škoda. Tony Kakko dělá přesně to, v čem se cítí nejsilnější a zas jednou přišel s albem, které dává smysl z hlediska směřování kapely a zároveň tradičně boří veškeré předepsané hranice. Má silné skladby, má atmosféru a s každým poslechem stále překvapuje. Ačkoli pro některé fanoušky je tenhle oříšek až moc tvrdý, já jsem opět nadšená.
5. THRESHOLD – March of Progress
Celých pět let jsem čekala na novou desku těhle Britů. Návrat Damiana Wilsona se zdá být pro kapelu požehnáním, protože se jim na novince podařilo zúročit všechny dosavadní zkušenosti a v kombinaci s jeho hlasem svořit velké dílo, které považuji za vůbec nejsilnější a hlavně nejvyrovnanější počin jejich diskografie. Spojení chytlavosti, kudrlinek a křehké atmosféry v tomto případě funguje jako dokonalá chemická reakce. A úvodní „Ashes“ je jedním z největších hitů letošního roku.
6. ELVENKING – Era
Po předchozím silně hitovém albu tak trochu návrat k folkovým kořenům, který se povedl nadmíru. Neskutečné množství nápadů, vyvážená líbivost a komplikovanost, přítomnost hned několika velkých hitů a v neposlední řadě výborné hostování Jona Olivy. Tahle kapela má prostě nějaké zvláštní kouzlo, které se dá jen těžko podchytit slovy. Musí se to slyšet.
7. CIRCUS MAXIMUS – Nine
Tihle Norové mě neskutečně dostávají. Jejich styl je naprosto jedinečný a prakticky nesrovnatelný s ostatními progressivními kapelami. A na „Nine“ šli pánové ještě dál, na desce používají prvky, na které by jiné kapely vůbec nepomyslely. A ten mix ve výsledku funguje dokonale. Michael Eriksen má velmi podmanivý hlas, kterým se mu daří dokonale podávat výborné texty. A při tom všem nezapomněli ani na chytlavost a každá skladba se pyšní silným refrénem. Velká paráda.
8. FREEDOM CALL – Land of the Crimson Dawn
Freedom Call udělali to, co umí nejlépe. Prostě se s tím nijak přehnaně nepárali, dali do toho energii a pozitivní náladu a vzniklo album, které je jednoduše radost poslouchat a které přineslo do jejich koncertních setlistů pár nových pecek. Od toho tahle kapela přece existuje a je potřeba ocenit, že udělali přesně to, v čem jsou nejsilnější. A vyšlo jim to bravurně.
9. VISION DIVINE – Destination Set to Nowhere
Předně – moc hezký koncept. A taky obal. A návrat k tomu, co dělalo dřív (když byl za mikrofinem ještě pan Luppi) kapelu tak výjimečnou. Sice to není, co to bývalo, ale rozhodně je to velký skok zpátky nahoru oproti předchozí desce. Lioneho hlas tentokrát do skladeb sedí a v chytlavých skladbách nechybí explozivní melodické linky, které Olaf opravdu umí. Touto deskou mě kapela přesvědčila, že jí můžu i nadále zachovávat svou přízeň.
10. SABATON – Carolus Rex
Ale jo, no. Aby bylo jasno, tohle se mi sem vůbec nechtělo psát. Ale ona je ta deska prostě hodně dobrá. A s tím nic nenaděláte. Řekla bych – škoda jen budoucích událostí, ale to bych lhala, protože mně to díky dalšímu vývoji vůbec líto není. Každopádně velmi důstojné rozloučení původních členů, to je potřeba zdůraznit. Protože noví muzikanti v sestavě nemají na téhle desce absolutně žádné zásluhy. Snad si to historie bude pamatovat.
Desky těsně pod čarou:
ACCEPT – Stalingrad
DELAIN – We Are the Others
LANFEAR – This Harmonic Consonance
MERCURY FALLING - Into the Void
ORDEN OGAN – To the End
WHITE SKULL – Under this Flag
Debuty roku:
1. BEYOND THE BRIDGE – The Old Man and the Spirit
2. ADRENALINE MOB – Omerta
3. PRIMAL ROCK REBELLION – Awoken Broken
4. TRAIL OF MURDER – Shades of Art
5. DIMENSION ACT – Manifestition of Progress
Koncerty roku:
1. NOCTURNAL RITES – Rockstad Falun (Švédsko)
Jednoduše proto, že jsem nedoufala, že je někdy vůbec uvidím. NR byli jednou z mých prvních srdcových kapel a na Rockstadu navíc předvedli velmi vtipnou a profesionální show se skvělým setlistem. Jonny Lindqvist naprosto ovládl publikum a na jeho vytažení banánu z poklopce asi už nikdy nezapomenu.
2. KAMELOT – Praha, KC Vltavská
Tommy Karevik už podruhé dokázal, jak to válí s Kamelot naživo. Nejen, že dokonale zvládnul zpěv, ale pobavil i roztomilými vtípky a ostatně i svým mírně nejistým chováním. Přidejte skvělý setlist a jednoduše báječné publikum a máte jasný recept na skvělý zážitek.
3. BLIND GUARDIAN – Metalfest, Plzeň
Tady je to naprosto jasné. Když přijdou na pódium tihle bardové, není šance, aby mě zklamali. Jejich show na Metalfestu sice nebyla tak strhující co do atmosféry, když ji porovnám s klubovým koncertem, ale samotný výkon kapely byl opět geniální, bez nejmenší chybičky. Nemůžu se dočkat, až je uvidím znovu.
4. GOTTHARD – Praha, MeetFactory
Nic Meader byl asi nejlepší volbou, kterou kapela mohla učinit. Máme štěstí, že se vůbec rozhodli po tradickém úmrtí Steva pokračovat, a o to větší radost je, vidět je skutečně ve výborné formě s takovým sympaťákem za mikrofonem, který navíc moc dobře ví, co se svým hlasem. Show v MeetFactory byla dlouhá, plná energie, sešlo se skvělé publikum a při akustických skladbách jsem jen těžce držela slzy. Kecám, nedržela jsem je.
5. NEONFLY – Masters of Rock
Letos jsem tyhle mladé Brity viděla čtyřikrát (dva festivaly a dva klubové koncerty) a do téhle bilance by se kvalitou vlezla všechna vystoupení. Vybírám to na MoRu, především díky vervě, kterou pánové předvedli (myslím tím ještě nad svoje limity, oni hrají s obrovskou vervou pokaždé) a díky skvělému zvuku, při kterém vynikl jedinečný vokál mistra Nortona. NeonFly jsou koncertní uragán, který byste si rozhodně neměli nechat ujít!
6. POWERWOLF – Belín, C-club (Německo)
Ze tří německých koncertů těsně po sobě vybírám ten berlínský, ale stejně tak by tu mohly být ty zbylé nebo vystoupení na Metalfestu. Tahle banda moc dobře ví, co na pódiu dělá, a jen tak se neomrzí. Byla radost vidět jejich headline show, kdy to mohli rozjet se vší parádou a energií, která nijak neztrácí na intenzitě ani v případě, že se musí vmáčknout na klubové pódium.
7. FREEDOM CALL – Kaufbeuren, All-Kart (Německo)
Freedom Call za letošek třikát a možná bych podle zážitku spíš vybrala pražský koncert. Na druhou stranu, oni jsou úžasní pokaždé a v Německu měli mnohem delší set k tomu, aby to předvedli. Neskutečná nálož pozitivní energie, která vám zaručeně na nějakou chvíli vydrží.
8. CIRCLE II CIRCLE – Rockstad Falun (Švédsko)
Už jen to, že jsem nikdy nedoufala, že uslyším skladbu „The Wake of Magellan“ naživo, natož rovnou celé album. CIIC jsou momentálně v parádní sestavě i formě a i když jsem minula oba klubové koncerty v Česku, které byly trochu delší, tenhle mi to mnohonásobně vynahradil.
9. ALESTORM – Metalfest, Plzeň
Vida, jak nám tihle střeštěnci po pár letech vyzráli v kapelu, která sice pořád neskutečně baví a chová se na pódiu pitomě, ale celé to má profesionálně zmáknuté. Ačkoli hráli vcelku brzo odpoledne, pobavili celý areál, setlist byl parádní a hláška: „Chci vás všechny vidět mačkat neviditelný ananas“ by měla vejít do dějin.
10. BRAINSTORM – Zlín, MoR Café
Popřípadě Praha nebo Metalfest. Tihle pánové možná zůstali viset na laťce, kterou hudebně nikdy nepřekonají a jejich poslední album je trochu zklamáním, to ale nic nemění na tom, že koncertně je to vždycky jistota a naprostá pecka.
Zklamání roku:
MANOWAR – The Lord of Steel
GRAVE DIGGER – Clash of the Gods
FIREWIND – Few Against Many
festival Rock Rebellion, především neschopnost a zbabělé chování pořadatelů
celá situace kolem SABATON, odchod čtyř členů, neschopnost zbylých pořádně vysvětlit, co se opravdu stalo a následné katastrofální výkony na obou koncertech, co jsem viděla. Každopádně stejně přeji nové sestavě úspěch, který bude jistě dál přicházet...
Překvapení roku:
návrat Urbana Breeda na scénu s kapelou TRAIL OF MURDER
Michele Luppi jako nový zpěvák SECRET SPHERE
Tommy Karevik za mikofonem u KAMELOT
kapela CIVIL WAR, kterou založili odpadlíci ze Sabaton, vysoká kvalita jejich EP a výběr Nilse Patrika Johanssona za mikrofon
expanze Eagleheart a Sebastien na evropská pódia
festival Rockstad Falun
velká koncentrace kvalitních desek v progressivním žánru
filmy Prometheus a Hobit
|
