Urban breed (abych zachovala psaní jeho jména tak, jak si to sám přeje) je zpátky na scéně! Už jenom tahle zpráva je na bouchnutí šampaňského, protože spoustě lidí určitě jeho hlas chyběl. Když k tomu přidáme, že si pro to vybral nově založenou kapelu, kde může očividně realizovat své progressivně/melodické choutky do sytosti, je zpráva hned ještě o něco lepší. Společníka v uskupení Trail of Murder mu dělá kytarista Daniel Olsson, bývalý kolega z Tad Morose, který náhodou vůbec není spřízněný s bratry Olssonovými z Bloodbound. S tímto Urbanovým bývalým působištěm ho ovšem poutá něco jiného – a totiž bubeník Pelle Åkerlind. To by mě docela zajímalo, jak se zbytek Bloodbound tváří na to, že Pelle začal znovu spolupracovat s vyhnancem.
Kapelu Urban založil brzy poté, co v roce 2005 opustil mikrofon u Tad Morose, ale příprava alba očividně zabrala nějakou chvíli. V roce 2009 se po nahrání „Tabula Rasa“ poroučel i z Bloodbound (už podruhé) a oficiálně se připojil k Pyramaze, po kterých jako by se od té doby naprosto slehla zem. Vyslechla jsem už pár stížností na jeho osobu a na to, jak těžké je s ním pracovat nebo cokoli organizovat. Jenže tak to většinou bývá. Lidé s největším talentem bývají v překvapivě velkém množství případů pěkně nesnesitelní a trochu máklí a Urban je toho živoucím důkazem. Už jsem skoro přestala doufat, že jeho hlas ještě někdy uslyším. Jsem tedy ráda, že ho napadlo to vyřešit tou neschůdnější cestou – v podstatě sólovým albem, na kterém si může dělat, co se mu zlíbí.
A že se mu ten pokus nadmíru povedl. V podstatě stvořil takovou kombinaci „Tabula Rasa pt.II“ (v což jsem vždycky tajně doufala a u Bloodbound se toho jistojistě už nedočkám) a desek Tad Morose. Některé skladby zde jako by přímo vypadly ze skladatelského procesu při psaní „Tabula Rasa“, především svojí atmosférou. Refrén úvodní „Shades of Art“ mi až neskutečně připomíná titulní píseň „Tabula Rasa“. Ne, že by byla nějakou její kopií, jen má velmi podobně klenutou vokální linku a vyvolává ve mně stejně nadšené pocity. Album obsahuje především střednětempé a pomalejší hutné skladby, které vycházejí z kombinace šlapavého heavy metalu, ostrých riffů, progressivních kliček a klouzavých melodií, které se většinou vezou na bravurních vokálních linkách. Co si budeme povídat, Urbanův hlas udělá i z průměrnějších kousků pecky. A na tomhle albu předvádí všechno, co v něm je. Především neskutečně příjemnou barvu svého silného vokálu, obdivuhodný rozsah, schopnost na hlas pořádně zatlačit a také vyjádřit emoce. Jeho hlas je bezpochyby hlavním trumfem nahrávky.
Začátek desky pěkně odsýpá. „Shades of Art“ a „Mab“ jsou melodické klenoty a jedny z nejlepších skladeb na nahrávce. Mezi ně umístěné „Carnivore“ a „Lady Don't Answer“ jsou obě pořádné nakopávačky s chytlavými motivy. Špičková je také pozvolnější a zadumaná „I Know Shadows“. Někde v druhé půlce se to celé ale malinko okouká a vy se můžete přistihnout, že trošku ztrácíte pozornost. Prvotní nadšení mírně upadá, stále však před vámi stojí velmi nadprůměrné skladby, s nichž žádná nemůže být v žádném případě označena za slabou. Všechny pěkně šlapou a navíc devítka „Nightmares I Stole“ je pravděpodobně vůbec nejlepší skladbou na albu, hlavně díky podmanivému refrénu.
Celé dílo v neposlední řadě přikrášlují typicky metaforicky zamlžené texty, kterým asi nikdo pořádně neporozumí, leda by Urbanovi viděl do hlavy (a to bych mu asi nepřála). Deska ale rozhodně není pouhým stínem umění, jak by mohl napovídat její titul. Je skvělá, určitě potěší všechny příznivce melodií a Urbanova hlasu a i když se možná nerodila zrovna nejsnadněji, výsledek je velmi uspokojivý, vyrovnaný a dotažený. A hlavně tu máme dvanáct nových skladeb, na kterých si můžeme vychutnat ten jedinečný vokál. Kéž by mu ta aktivita na scéně ještě chvíli vydržela. Třeba konečně dojde i na ty Pyramaze, i když boty bych na to nevsadila…
|
