Speed metal Hallelujah! Od dávných tvůrců žánru by člověk po množství veskrze průměrných (někdy i slabších) desek nečekal to, co na něj číhá na tomto kotoučku. Po mnoha letech vystrkují růžky radost, láska k žánru, ale hlavně opět kompoziční schopnosti kapely hodné tohoto názvu i pozice. Dočkáme se mnoha hitových, speedových výletů po těch nejkrásnějších krajinkách naší planety, středním tempem překročíme několik vyšších pohoří, na jednom z nich na chvilku zpomalíme, abychom rychlostí ještě vyšší mohli seběhnout na krásně voňavou letní louku, nasávajíce pocitů harmonicky libých v míře větší než obrovské…
U fanoušků klasického speedu kluci letos bodují, a ne málo. Takto našlapaná kolekce abnormálně povedených melodických písní tu již dlouho nebyla (a nabízí se otázka, kdy a od koho k nám opět nějaká doputuje). Převahu tvoří svižné, veselé písně, které velmi rychle způsobují závislost, což je nezpochybnitelný důkaz skladatelské vyspělosti kapely. Dále zde najdeme několik střednětempých (z mého pohledu již ne tak povedených) skladeb a nezbytnou baladu. Metalové balady sice zbožňuji (a vím i mnoha nemetalistech, kteří taktéž), ovšem v tomto případě se jedná bohužel o nejslabší článek alba. Skladba „Hold Me In Your Arms“ je nudná, zdlouhavá, „prázdně melodická“, navíc v ní zpěv Andiho Derise působí silněji než Valium (což myslím, že není jeho schopnostmi, ale spíše vedením melodických linek, které se mi jeví příliš nízko posazené, což jeho hlasu bere značnou část síly i výrazu).
Za nejpovedenější, a prozatím neoposlouchatelné, považuji trojlístek „Far From The Stars“ (nejrychlejší píseň alba, ničím si nezadávající s takovými DRAGONFORCE), „Burning Sun“ (s krásně patetickým refrénem, tak, jak to milovníci rychlosti a melodie milují) a vůbec nejmelodičtější speedovka „Years“. Těmto skvostům zdatně sekundují „World Of War“ (která má nádherně riffované sloky, Andi místy zní jako sám Devin Townsend, a to vše zastřešeno opět skvostně vystavěnými melodickými linkami v refrénech) a titulní „Straight Out Of Hell“. Zapomenout nesmím ani na japonský bonus „No Eternity“, jehož refrény při každém poslechu způsobují závratě. Melodicky o něco méně nápadité jsou finální „Make Fire Catch The Fly“ a „Church Breaks Down“. Obě jsou ovšem i tak vysoce nadprůměrné a na jiných albech v rámci žánru by byly hodnoceny vysoce. Na této placce mají tu „nevýhodu“, že jsou zde společně s výše zmíněnými.
Zbývají nám skladby ve středních tempech. Otevírák, Derrisova „Nabatea“, má víc než slibný rozjezd, hodně ji bohužel brzdí prazvláštní refrény. „Live Now!“ má ke konci velmi příjemnou vyhrávku, ale jinak mě ničím moc nezujala. „Waiting For The Thunder“ silně asociuje FREEDOM CALL, a to jak zpěvem, tak i nosnými motivy. „Asshole“ je skladba, která přinejmenším zaujme svým kritickým textem, ovšem hudebně se pod nánosy invektiv nijak neschovává a jednoznačně ji považuji za nejpovedenější střednětempou věc alba. Na konec si nechávám kratinkou „Wanna Be God“, kterou kapela věnovala památce Freddieho Mercuryho.
Skladby obecně jsou velmi kvalitně propracované a je v nich patrný silný cit pro detail. Strukturálně se toho v nich hodně děje, hlavně po rytmické stránce. Dále je možno si všimnout jemných klávesových i kytarových kudrlinek, které se jako jemná zlatá nit vinou v pozadí, pod hlavními motivy jednotlivých skladeb. Jejich objevování a rozplétání patří mezi nejpříjemnější aspekty poslechu desky.
Autory se už tradičně staly čtyři pětiny kvintetu, s nejsilnějšími písněmi přišli opět Weiki (např. „Years“) a Markus Grosskopf (např. „Far From The Stars“), zdatně jim sekunduje Sascha Gerstner (např. „Asshole“).
Pokud něco pochválit nemůžu, tak to je zvuk, který je poměrně středový a obzvláště u kytar hodně nevýrazný. U rychlých tracků tak vzniká zvuková koule, ve které jsou jednotlivé nástroje hůře čitelné a občas i unikají střípky v harmoniích.
Ať tak či tak, album je opravdu velmi dobře napsané, písně na něm baví a je radost se jimi nechat unášet daleko předaleko, do krajů vzdálených, kde stále ještě vládne rychlost a melodie silnou rukou Diovou.
|
