Řekla bych, že zajít se podívat na Hellish tour je pro každého fanouška, který kdy měl alespoň trochu rád Helloween, či Gamma Ray, téměř povinností. Tyto dvě ikony okupující společně jednu stage patří mezi zážitky, které by prostě měly být spatřeny. Vzhledem k tomu, že s hlasovými možnostmi obou, Hansena i Derise, je to v posledních letech jako na houpačce, pochopitelně jsem se obávala, jak na tom budou a rozhodně jsem nečekala, že strávím večer polemikou, jestli náhodnou Deris nezpívá na playback, neuneslo mě a kolegyni Ray UFO apod. Shrneme-li to do jedné věty, koncerty se vydařily.

Ještě když se objevila na pódiu brazilská female fronted formace Shadowside, vypadalo to na ztracený večer. Nejen, že se povedlo přezvučit basu, kopáky a virbl trhající ušní bubínky s každým úderem paličky, ale tuto kakofonii doplňovala i vokalistka Dani Nolden, jejíž barva hlasu je cokoliv, jen ne zajímavá, (Navíc chuděra trpěla ještě srovnáním s božskou Elize Ryd, jejíž hlas jsem ještě měla v hlavě z večera předešlého) a její pódiový projev a ohoz, který na sebe tato jinak pěkná žena natáhla, působil alespoň z tribuny, jako kdyby po pódiu pobíhal skřet z Pána Prstenů. Zpěvačkám všeobecně málokdy sluší tato „heavíková“ poloha zpěvu, téměř vždy to působí, jako kdyby škrtily kočku, ale že Brazilka potenciál má, se ukázalo, když přešla do hlubších tónů u nejpowermetalovější skladby „Hideaway“. Pár fanoušků v prvních řadách se Shadowside sice povedlo vyburcovat, ale že by ve Zlíně sklidili nějaký závratný úspěch, o tom se mluvit nedalo. A nepomohlo tomu ani zařazení skladby „Ace of Spades“ od Motörhead. Už jsem slyšela spoustu coverů na různé jejich skladby, ale tenhle bohužel patřil k těm horším. Asi nejen já jsem byla ráda, když se po půl hodině Shadowside odporoučeli z pódia. Plusové body si u mě získali snad jen velmi slušnou výslovností u „Dobrý večer Zlín“, jinak bylo jejich vystoupení spíše utrpením.

Co se Gamma Ray týče, nikdy jsem nepatřila mezi jejich velké fanoušky. Sem tam si sice nějaké to album poslechnu, ale ohledně live koncertů, pokaždé, když se mi naskytla příležitost kapelu vidět, jsem z jejich show nakonec odešla, a proto raději předám slovo kolegyni Ray, která má kapelu v malíku. Můžu ale k tomuto konkrétnímu vystoupení říci, nejen, že jsem neodešla, ale kapela mě mile překvapila zábavnou dynamickou show a Kai Hansen tím, že si alespoň pro dnešek asi nechal implantovat nové hlasivky.

Ray: Musím se přiznat, že jsem od svých někdejších velkých oblíbenců tentorát zase tolik nečekala. Jejich poslední EPčko s názvem „Master of Confusion“ přineslo dvě nové skladby a já z nich zrovna odvařená nejsem. Přesto jsem před začátkem show cítila podobné mrazení, jako kdysi. Navíc to byl takový návrat na místo činu - přesně na tomhle místě jsem je viděla před rokem a něco naposledy. Gamma Ray pokračují v nastoleném trendu netradičních setlistů, což je jedině dobře. Už začátek v podobě nadupané „Anywhere in the Galaxy“ mi vykouzlil úsměv na tváři a všechno bylo zapomenuto. Hala sice praskala ve švech, ale publikum bylo zatím docela vlažné. Ono se to v té teplotě dalo docela pochopit. Kai to hned po první skladbě okomentoval a nazval stadion ledovou kostkou. Pokračovalo se v nastoleném rychlém tempu při „Men, Martians and Machines“ z mé nejoblíbenější desky. Vlastně celý úvod vyzněl výborně, snad vůbec nejlíp dopadla „The Spirit“. Na Gamma Ray se mi líbí, že jejich show je naprosto plynulá. Žádné zbytečné řeči, žádné protahování. Pokračování v podobě dvou novinek mě trochu zděsilo, ale nutno uznat, že ačkoli „Master of Confusion“ zní na albu jako tisící variace „I Want Out“ (a ještě ne moc povedená), naživo docela fungovala. O „Empire of the Undead“ se to ale říct nedá. Její štěkavý refrén nějak nechápu a byla tak asi nejslabším okamžikem setu. V závěsu za ní byla „Rise“, bez té bych se taky rozhodně obešla. Na druhém pólu pak stála temná „Empathy“, helloweenská „Future World“ (mimochodem zahraná výborně a s pořádnou vervou) a samozřejmě závěrečný hit „Send Me a Sign“. Musím říct, že Kai byl tentokrát v dost ucházející hlasové formě, už jsem ho slyšela několikrát zpívat podstatně hůř. Zvládal v pohodě i starší skladby, i když občas s velkou podporou Dirkova druhého hlasu. Trochu mi chyběl Dan Zimmerman za bicími, ale spíš z osobního hlediska, než z toho hudebního. Michael Ehré to totiž zvládal moc dobře. A já tu kapelu už málem odepsala... to by byla chyba. Předvedli totiž velmi kvalitní show a očividně ještě neřekli své poslední slovo.

Setlist: Anywhere in the Galaxy, Men, Martians and Machines, The Spirit, New World Order, Master of Confusion, Empire of the Undead, Empathy, Rise, Future World, To the Metal, Send Me a Sign

Helloween si snad konečně uvědomili, že nikdo už dávno není zvědavý na jejich „Keeper-solos-talking“ show, kterou se prezentovali v letech minulých, a tak tentokrát přišli s relativně pestřejším výběrem skladeb a do playlistu zařadili především nejnovější desku „Straight Out Of Hell“. Hned na úvod vyrukovali se skladbou „Wanna Be God“, kdy před scénou zůstala viset veliká vojenská síť, za kterou byla kapela skrytá, a ještě v té chvíli jsem se chtěla Helloween trochu smát. Jenomže když byla síť stržena, kapela seskákala ze stupínků okolo monstrózní bicí sestavy a Deris si téměř čistě vystřihl skladbu „Nabatea“ i s táhlým refrénem, poklesla mi čelist a zbytek show jsem ji z podlahy už nezvedla. Pořád si nejsem tak docela jistá, kolik toho Deris odzpíval sám, ale vzhledem k tomu, že často v nějakém tom tónu přestřelil, hodil si to do jiné polohy a navíc během zpěvu mluvil na fanoušky, možnost playbacku jsem nakonec zavrhla. Neříkám, že by byl jako vokalista nějak fenomenální, ale když se ke mně doneslo, že v Praze opět otřesně kvičel jako tehdy na Mástru, který jsem naštěstí minula, těžko se mi věří, že se za jeden den jeho hlas dal do relativního pořádku. Slýchám to pořád ze všech stran, jak jsou Helloween na živo otřesní, ale já zatím měla to štěstí, že pokaždé, když jsem na jejich show vyrazila, vracela jsem se z ní nadšená. Ty netrefené tóny zpěvákovi prostě odpustíte, pokud vás vyloženě nezvedají ze židle a tentokrát to opravdu šlo (a pokud se mnou nebudete souhlasit, tak se prostě přikloním k teorii, že mě během koncertu uneslo UFO a moje vzpomínky na Hellish show jsou prostě uměle vytvořené).

Překvapilo mě, když jsem největší úspěch u nadšených fanoušků zaznamenala během velmi melodické novinky „Waiting For The Thunder“ a to, že z helloweenských klasik zaznělo jen poměrně slušně odzpívané „Eagle Fly Free“, a v druhé půlce už trochu odječené „I‘m Alive“. Ale to se snad ani jinak odzpívat, než odječet, nedá. Z klasik ještě zazněl přídavek v podobě „Dr. Stein“, kdy osvětlovači pustili barevná až pouťová světla a Weiki se na scéně dokonce objevil s pestrobarevnou kytarou. Bicí sólo uprostřed setlistu nezklamalo, Dani Löble do bicích tříská tak, jako kdyby je už druhý den vůbec nemusel používat, škoda jen, že dva vysoko postavené kotle ze stran použil úplně minimálně.

Z druhé půlky setu, na kterou se Deris vrátil v zimní čapce, neboť na stadiónu byla zase pěkná zima, se mi ještě doteď honí hlavou skladba „Live Now!“, kdy si jednak Sascha „zaflusal“ do talkboxu obdobně, jako jsme na to zvyklí např. u kapely Gotthard, druhak jsme se dočkali rozdělení publika na dvě půlky, přičemž jedna skandovala „Live Now!“, a druhá „O-o-o-o-o!“. To byl také jeden z minimalizovaných momentů, kdy se Deris trochu vykecával, přesto k tématu a vlastně si zpětně neuvědomuju, že bych ho za celou dobu slyšela mluvit zcestně, nebo zbytečně rozprávět, a show tím pádem měla spád a grády. Na obdobné burcování publika pak dospělo ještě jednou během songu „Power“, který sice nezněl dokonale, ale jeho zařazení do playlistu potěšilo stejně jako „markusovka“ z „králíků“ „Hell Was Made In Heaven“, se kterou si bohužel Deris až tak dobře neporadil. Na přídavek „Are You Metal“ už se místo čepičky vrátil zpěvák s vysokým kouzelnickým kloboukem, kdy ho podezřívám z toho, že ho ukradl Kaiovi, který v obdobném vystupoval s Avantasií, a nechal si ho na hlavě i na přídavky spolu s Gamma Ray, kdy vesele oblečený přihopsal právě i Hansen. Co se ale samostatného setu Helloween týče, protentokrát kapela podala skvělý výkon a Gamma Ray hravě strčila do kapsy. Show byla energická, zábavná, Markus i Weikath dělali své obvyklé opičárny, Deris si tentokrát nedobíral Daniho, sice trochu huhlal, jako kdyby měl ucpané horní cesty dýchací, zároveň ale jeho hlasivky pouštěly ven poměrně snesitelné, na Derise až téměř excelentní, zvuky. Překvapilo postavení „Hold Me in Your Arms“ vedle hitu „If I Could Fly“, ale co se první týče, jak mě z CD příliš neoslovuje, na živo bavila, i když by se set klidně obešel jen s jednou pomalejší skladbou.
Playlist: Wanna Be God, Nabatea, Eagle Fly Free, Straight Out of Hell, Where the Sinners Go, Waiting for the Thunder, Steel Tormentor, Drum Solo, I’m Alive, Live Now!, Hold Me in Your Arms, If I Could Fly, Hell Was Made in Heaven, Power, přídavky: Are You Metal?, Dr. Stein

Spojení Helloween + Gamma Ray je něco, co když je dobře provedené, může dokonce až dojmout. Zvlášť, když do toho zařadíte takovou klasiku jako níže zmiňované skladby. Nejprve se na scéně objevil pouze Kai Hansen ve společnosti muzikantů z Helloween, ke kterému se později přidal i Deris, který nakonec jako jediný obsluhoval mikrofon (což u „I Want Out“ bylo tentokrát silně o uši) a obě kapely nakonec tropily na pódiu skopičiny. Jediný Dirk vypadal úplně ztraceně, zatímco Sascha hrál víceméně sám za sebe, Markus poskakoval jako střelený, Kai se dokonce válel po zemi a Henjo s Weikim vypadali, jako když se narodili pro to stát na pódiu vedle sebe. Kolem a kolem, zážitek to byl za všechny prachy a i přes zprzněné „I Want Out“ tohle opravdu stojí za vidění minimálně pro tu nádhernou nostalgii, kterou to vyvolá.
Halloween / How Many Tears / Heavy Metal Is (The Law), I Want Out