Hledáte hudbu, u které se dá přemýšlet, ale zároveň relaxovat? Máte náladu na něco náročnějšího, ale postačí vám i „kulisový“ poslech? Zní to možná trochu zvláštně, ale znám jednu kapelu, která dokáže všechny tyto požadavky splnit. Jmenuje se Lebowski, pochází z Polska (neuvěřitelné, kolik kvalitních věcí dokáže tamější rocková scéna vyprodukovat) a na svém kontě mají jednu jedinou desku, která nám teď poslouží jako důkaz výše uvedeného.
Album bylo vydáno vlastně už v roce 2010, k nám do redakce tedy dorazilo s výrazným zpožděním. Přesto se jedná o tak silný materiál, že by byla škoda se o něm nezmínit. Přiznám se však, že jsem měl ze začátku trochu problém s tím, jak celé dílo dostatečně vystihnout. Začněme tím, jak ho oficiálně popisuje samotná kapela. „Cinematic“ má být soundtrack k neexistujícímu filmu, který má spadat do oblasti progresivního rocku, ovlivněného různými hudebními vlivy. Co konkrétně mají skladby sdělit, to není zcela jasné, protože hudba je z nějakých devadesáti procent instrumentální. Zbylých deset procent obstarávají mluvené dialogy (prý výstřižky z polských filmů) a ženský zpěv, který však zastupuje stejnou funkci jako hudební nástroj. Posluchač tak má hned několik možností, jak „Cinematic“ uchopit. Oficiální promo sice prozrazuje, že vzdává hold polské kinematografii, mě osobně slouží k přemýšlení i odpočinku (čímž se vlastně vracím na začátek mé recenze).
Jestli však čekáte polský prog á la Riverside, musím varovat. Lebowski totiž daleko více experimentují, a proto nejsou tak snadno a jasně zařaditelní. V jejich tvorbě je třeba patrný jistý jazzový feeling (zvlášť v melodické složce). Několik pasáží dokonce působí, jako kdyby vznikly přímo z improvizace. Díky etnickým nástrojům zde nechybí ani inspirace world music. Ve skladbě „137 sec.“ je například použit tzv. hammered dulcimer (bůhví jestli na to existuje český překlad). Těžko byste našli něco, na co by si toto polské kvarteto netrouflo. Jejich instrumentální schopnosti jsou opravdu působivé. Vždyť některé písně přesahují i do oblasti artificiální hudby. Třeba v úvodu písně „Old British Spy Movie“ je onen klavír jak vystřižený z dílny skladatele Ludovica Einaudiho.
Máte-li z této směsice trochu strach, nezoufejte. Jak už jsem totiž trochu naznačil, poslech není překvapivě vůbec náročný. Možná je to díky všem těm chytlavým motivům, které se na vás při prvním poslechu vyrojí. A že jich není málo! Jednou vás uchvátí klavír, podruhé se upnete na kytaru, jindy zase ohromí celková atmosféra. Asi vůbec nejemotivnější část se nachází v již zmíněném (a trochu meditativním) kousku „137 sec.“, kde naprosto odzbrojí vokál jisté Katarzyny Dziubak. Škoda jen, že těchto momentů není na desce víc.
Jsem moc zvědavý na to, s čím tato parta přijde příště. Jejich debut je opravdu ohromující a překonat ho bude nesmírně těžké. Další skvělí Poláci! Kde se jen berou?
|
