Tak Skid Row jsou konečně zpět. Kapela, která byla poslední z multiplatinových zázraků hairmetalového hnutí konce osmdesátých let, je po sedmi letech opět zpátky s novým materiálem. Samozřejmě, ty tam jsou doby, kdy v roce 1989 vtrhla pětice z New Jersey v čele s kanadským zpěvákem Sebastianem Bachem do vysílání všech rádiových stanic a do pravidelné rotace MTV se svým debutovým albem, které zdobily takové hity jako „18 & Life“, „Youth Gone Wild“ nebo „I Remember You“. Ty tam jsou i průkopnické doby alba „Slave To The Grind“, které hair metal spojilo až s panterovskou tvrdostí. Konec konců, ten tam je i zpěvák Sebastian Bach. Tomu je očividně dobře na sólové dráze a Skid Row je dobře s jeho nástupcem Johnnym Solingerem.
Solinger už v řadách kapely působí více než deset let. Přestože nedisponuje tak charismatickým hlasem jako Bach, do kapely dobře zapadl, o čemž vypovídá i dvojice podařených alb „Thickskin“ a „Revolution Per Minutes“. Jejich dopad se sice nedá srovnávat s legendárními prvními dvěma deskami, ovšem o žádný propadák se nejednalo. Po roce 2006 ale přišla pro mě dost dobře nevysvětlená pauza, na konci které se basista Rachel Bolan stal členem Stone Sour Coreyho Taylora ze Slipknot. Mlčení je ale konec a je tu nový materiál.
Mírné rozčarování, že „United World Rebellion: Chapter One“ je pouze pětiskladbové EP, rozčísne hned úvodní pecka „Kings Of Demolition“, jejíž začátek mírně připomene úvod „Livin´On A Chain Gang“ ze „Slave To The Grind“, ovšem skladba pak žije svým vlastním životem, kdy přímo v jejím srdci exploduje hymnický refrén, který dává vzpomenout zase na „Youth Gone Wild“. Dvojka „Let´s Go“ je rychlopalná punkmetalová rock n´rollovka, při níž bubeník Rob Hammersmith ukazuje, že má úder skoro jako Tommy Lee. „This Is Killing Me“ je naopak vydařená balada postavená na akustickém úvodu a silném refrénu.
Naproti tomu „Get Up“ je nejtěžší věc alba, která čerpá z nálad poloviny devadesátých let a z desky „Subhuman Race“, což byla Bachova labutí píseň a zároveň poslední album Skid Row, za kterou kapela inkasovala zlatou desku. Album zakončuje houpavá „Stitches“, což je zase pořádná syrová flákota toho nejlepšího masa.
Skid Row se tedy pěkně vytáhli. Podle mého přišli s nejlepším materiálem od dob „Slave To The Grind“. Dnes už jim sice chybí moment překvapení jako tehdy, ale i tak ukázali (zejména hlavní skladatelské duo Bolan/Snake), že jim nápady rozhodně nedochází. Prostě tahle deska je bomba a plnému počtu brání jen ta krátká stopáž.
|
