Přiznám se, že sólová alba kytarových hrdinů nemám moc v oblibě.Samozřejmě pár výjimek by se našlo. Třeba "Stranger In This Town" od Richieho Sambory, "Face The Truth" Johna Noruma nebo "The Extremist" od Joea Satrianiho, ovšem jinak ve většině případů se jedná o přehlídku kytarových riffů, které dotyčný umělec staví na celkovou kompozici skladeb. Vzpomeňme jen na desky Yngwieho Malmsteena a přesně víte, o čem mluvím. Proto jsem také k novince někdejšího kytaristy Europe Kee Marcella přistupoval se značným despektem.
Marcellovu hru jsem měl vždycky rád. V řadách Europe se podepsal pod dvě alba - "Out Of This World" a "Prisoners In Paradise", právě v době, kdy trucoval John Norum, kterému po megaúspěchu "The Final Countdown" vadilo, že se kapela přiklání od zemitého hard rocku s bluesovými kořeny k pop metalu amerického střihu. V tu chvíli pro ně byl Kee Marcello ten pravý. Jeho hra byla oproti Norumovi vzdušnější a vyhovovala právě požadavkům Joeyho Tempesta, který se nechtěl vzdát myšlenky na dobití kompletně celého amerického trhu. Jenže to se kapele nepovedlo a po velice vyvedeném albu "Prisoners In Paradise", které však po komerční stránce bylo mírným zklamáním, bylo po všem. Europe se rozpadli a každý šel svou cestou.
Marcello v roce 1995 přišel s první sólovkou "Shine On", která ovšem s hudbou Europe neměla mnoho společného, protože se deska
nesla v duchu country rocku. Přinesla ovšem jeden důležitý poznatek. Marcello není jen výtečný kytarista, ale také dobrý zpěvák.
To potvrdil i na albu své kapely Kee Marcello´s K2, která v roce 2004 vydala album "Melon Demon Divine", které se už neslo ve znamení návratu k europeovskému stylu. Možná to Marcello udělal z trucu, když po silvestrovském vystoupení v roce 1999 nebyl následně přizván ke comebacku Europe. To, že se nemůže odstřihnout od minulosti, ukázal i na dva roky starém albu, které pojmenoval "Redux: Europe" a jenž obsahuje nové verze starých klasik jeho někdejších chlebodárců.
Teď je zpátky se svou novou deskou, která je plná autorského materiálu. Od úvodního fláku "Zombie" se Marcello pohybuje ve vlnách moderního hard rockového soundu, který nezapře fakt, že kytarista v osmdesátých letech hrál v jedné z nejslavnějších evropských kapel. Hned druhá singlovka "Dog Eat Dog" má stadiónový refrén a v jejím středu exploduje sólo, podle kterého Marcella tutově poznáte, protože má v sobě přesně ten feeling, co měly věci jako "Superstititous" nebo "Halfway To Heaven". Podobné sólo nabídne i zadumanější "Starless Sky", která ovšem ve svém refrénu ukáže několik křečovitých obratů. Velkého překvapení se posluchač dočká v "I´m Stoned", což je skoro až stonerockový kus se sabbathovskými riffy a hlavně závěrečná část se plazí skoro až grungeově. V podobném duchu se nese i závěrečná "Metal Box".
Překvapí i duet s japonskou zpěvačkou Akane Liv od symfonických metalistů Liv Moon ve skladbě "And Forever More", která se celkově pohybuje až na hranici power metalu, což mě zrovna není až tak úplně po chuti, ovšem určitě se najde posluchač, kterého právě tahle skladba chytne. Marcellovi se vcelku povedla i balada "Coming Home" a odlehčená "Love Will Tear Us Apart" (zase s vynikajícím sólem), která má v sobě nádech současných Bon Jovi. Ovšem nečekejte žádné trhače hitparád jako byla "Carrie" nebo "Prisoners In Paradise". Výborná je i "Get On Top", kde Marcello pěje jako Joe Elliott z Def Leppard v nejlepších letech. Jasně, najde se i pár skladeb, která fungují jen jako vata. Za všechny můžeme zmínit nevýraznou dvojici "Dead End Highway" a "Harder They Come".
Jsem rád, že tenhle sympatický kytarista se nenechal odradit řadou neúspěchů, které se na něho po konci Europe nabalily a připravil
dobrou rockovou desku, ze které se přece jen po několika posleších vyloupnou tři nebo čtyři obrovské hity. Zbytek, až na pár výjimek
jsou solidní hard rockové skladby postavené na výborném hráčském umění a zkušenostech padesátníka, který už má hodně za sebou.
|
