Pětačtyřicet let kariéry, devatenáct studiových alb, zlatá a platinová ocenění, věčné hádky, rozsekané hotelové pokoje, smrt dvou členů.
Tak by se ve stručnosti dala charakterizovat kariéra britských pionýrů hard rocku Deep Purple. Kapela zažila nebývalé výšiny, kdy je začátkem sedmdesátých let hnal kupředu vražedný vztah frontmana Iana Gillana a kytaristy Ritchieho Blackmorea, ovšem potom i drastické pády na hubu, kdy zemřel Blackmoreův nástupce
Tommy Bolin a Deep Purple takřka skončili naprosto vyřízeni a takřka před bankrotem. Vlastně až do roku 1993, do druhého Blackmoreova odchodu byli Deep Purple značně nestabilní, ovšem zato se jim dařilo vydávat nadstandardní alba.
Blackmore pak odešel a pole působnosti opanoval hlavně Gillan. Po krátkém záskoku Joem Satrianim přišel americký kytarista
Steve Morse a nebývale silná deska "Purpendicular" slibovala zářné zítřky. Další alba "Abandon", "Bananas" a "Rapture Of The Deep"
šla však s kvalitou dolů (nejsilnější z této trojice byla poslední deska) a Deep Purple si spíše užívali koncertování po celém světě,
kde ovšem těžiště setu leželo v osvědčených hitech jako "Highway Star", "Fireball", "Perfect Strangers" nebo obligátní "Smoke On The Water".
Zčistajasna však ohlásili nové album. I když už přes deset let působí ze sestavy, která v roce 1968 vydala debutové album "Shades
Of Deep Purple", v kapele pouze rtuťovitý bubeník Ian Paice (když nepočítáme Gillana a basistu Rogera Glovera, kteří přišli o rok později) je "Now What?!" opět klasickým párplovským dílem. Už jen proto, že stylové zálety nikdy nebyly londýnské pětici blízké. Začátek se snaží navodit atmosféru legendární desky "In Rock", kdy se věc "A Simple Song" rozjíždí zvolna podmanivou kytarou a Gillanovým tichým zpěvem, což po zhruba minutě exploduje do souboje kytar a hammondek. Vše je sice už takové unavenější a opotřebovanější než v roce 1970, přesto se jedná o jeden z vrcholů alba. Následující "Weirdistan" a "Out Of Head" jen přežvykují staré nápady a nepřinášejí zhola nic nového a objevného. U čtyřky "Hell To Pay" se situace zlepší, především díky nápaditému refrénu a nasazení ne nepodobnému tomu ze sedmdesátých let.
Loni v létě zasáhla tábor Deep Purple smutná zpráva, když ve věku 71 let zemřel zakládající člen a klávesista Jon Lord. Přestože kapelu opustil před deseti lety (nahradil jej Don Airey od Ozzyho Osbournea), zůstal s její kariérou nadále spojený pupeční šňůrou.
Jeho skon se proto odrazil i na nové desce, když mu kapela věnovala hned dvě věci. Střednětempou "Above And Beyond", kde kromě Gillanova hlasu dominuje právě souhra kytary a hammondek, tedy styl, který kdysi proslavil právě Lord v tandemu s Blackmorem. Druhou Lordovi věnovanou věcí je "Uncommon Man", což je nádherná sedmiminutová bluesovka s vlivy klasické hudby (citace z klasické kompozice "Fanfare For The Common Man"). Před touhle poctou klobouk dolů.
Vcelku zajímavý je závěr desky. Tuctovou "Apres Vous" vystřídá tklivá "All The Time In The World" a za ní vybuchuje závěrečná "Vincent Price", což je na poměry Deep Purple hodně tvrdá skladba, protože Morseova kytara snad ještě nikdy nezněla tak tvrdě, jako v beglajtech, které podbarvují sloky. Navíc Gillan ukazuje, že je v současné době (alespoň studiově) skutečně ve formě, v jaké se nenacházel už dlouho.
Tak tedy hodnocení. Dlouho jsem přemýšlel nad výslednou známkou. Nakonec dávám šestku. Na "Now What?!" se ale dívám z pohledu na kompletní diskografii Deep Purple. V její rámci je novinka dílem lehce nadprůměrným, ovšem nikdy nemůže dosáhnout statutu a kvality takových monolitů, jako
"In Rock", "Machine Head" nebo "Burn". Dá se říci, že novinka je nejsilnější kolekcí od dob "Purpendicular". Pokud bych na "Now What?!" nahlížel bez historických souvislostí jako na desku, která prostě tenhle rok vyšla, přidal bych jeden bodík.
|
