Honosit se ještě po skoro čtyřiceti letech nálepkou ex-AC/DC mi přijde trochu ujeté. Navíc, když víte, že Dave Evans byl zpěvákem této australské
legendy jen pár měsíců než jej nahradil Bon Scott, a než vůbec kdy vyšla první deska AC/DC. S bratry Youngovými natočil pouze
dva singly „Can I Sit Next To You Girl" a „Rockin´ In The Parlour“, což není samozřejmě zaručený status nehynoucí legendy. Evans po svém odchodu/vyhazovu (záleží koho se zeptáte)
z AC/DC postavil krátkodechou kapelu Rabbit, která v roce 1976 natočila dvě desky, které brzy upadly v obecné zapomnění. V osmdesátých letech zkoušel štěstí s Thunder Down Under,
z čehož ale také nic moc nebylo. Devadesátá léta o něm nebylo vůbec slyšet a od roku 2001 zkouší prorazit jako sólový umělec.
Pro účely poslední desky se spojil s kytaristou Johnem Nitzingerem, druhdy, v sedmdesátých letech, velice uznávaným texaským bluesmanem. Výsledek jejich práce nese název „Revenge“ a víceméně navazuje
na někdejší Evansovy sólovky. Kupodivu novinka neobsahuje moc prvků AC/DC, jak by se od Evanse, vzhledem k jeho neodstřihnutelné pupeční šňůře s bratry Youngovými, nechalo čekat. Deska se z poloviny pohybuje na vlnách řízného hardrocku a z části ve vodách blues, kde dominuje zejména Nitzingerova kytara.
Evans není vůbec špatný zpěvák. Nemá sice na první poslech rozpoznatelný hlas jako Bon Scott nebo Brian Johnson, ovšem jeho projev je i v
šedesáti letech dostatečně silný, aby dokázal zaujmout. To se děje hned v úvodní řízné „Control“, která spolehlivě plní funkci otvíráku,
ovšem vyšší ambice si nedělá. Pozornost na sebe rozhodně strhne titulní věc, která má v sobě trochu tajemné atmosféry, na kterou je mistr
například Alice Cooper. Ne nadarmo s ním Nitzinger spolupracoval v období desek „Special Forces“ a „Zipper Catches Skin“. Cooperovu tvorbu
může připomenout také „A Sharp Stick In The Eye“, kde i samotný Evans místy svou barvou hlasu připomene mistra horror rocku.
Po řízné „Dead Cat Smile“, která svým nápěvem může připomenout slavnou „Girls On Film“ od Duran Duran, přichází ke slovu blues.
Nitzingerova kytara doslova kouzlí ve „Where Seh Goes I Go“ a v následujících dvou špinavějších věcech „The Night We Drank The Stars“ a „Going Back To Texas“
s ním Evans svádí rovnocenný souboj. Závěr alba už je zase o něco rockovější, když rock n´rollovou „Stay Drank“ střídá zmetalizované boogie
„Headache“, kde Evans trochu připomene svého nástupce u australských miliardářů.
„Revenge" je slušná deska, která předvádí dva umělce, kteří už mají něco za sebou a hrají dnes s nadhledem a pro radost.
Pořád si říkám, že kdyby spojení Evans/Nitzinger zafungovalo už dříve, mohli být oba dnes o notný kus dál.
|
