 S každým novým albem přinášejí HIM do sebou pojmenovaného hudebního subžánru „love metal“ něco nového. Každá nová deska zní jinak než předchozí, snad vyjma prvních dvou. A stejně je tomu i s novinkou „Tears On Tape“, na kterou frontman Ville Valo sliboval natřískat silné skladby, ve kterých se kapela vrátí nejen ke svým kořenům, ale také zabrousí do vod svých dávných inspirací, jako jsou kupříkladu Black Sabath.
To ohlédnutí by tu patrné opravdu bylo. Basa a kytary hodně připomínají „Venus Doom“, sáhneme-li ještě trochu hlouběji do minulosti, najdeme i odkazy na snad nejpopulárnější placku „Love Metal“. Zpěv už bohužel Valo nemá šanci uměle stlačit do hloubek, kterými se prezentoval v začátcích kariéry, avšak pokud si posluchač na jeho vyšší a trochu více popové tóny zvykl, vzhledem k tomu, že takto zpívá už hezkých pár let, není to ničemu na škodu. Jako vždy sehrávají velmi výraznou roli i klávesy, nejen v přímých melodiích, ale i nadstandartních (u HIM tedy spíše standartních) efektech navozujících romanticky, až gothicky temnou atmosféru, jako už v intru „Unleash The Red“. Bez těchto prvků by se HIM v žádném případě neobešli, protože je to právě to, co jejich skladbám dodává jedinečnou atmosféru a silné momenty, kdy je slabší vokální linka vyšperkovaná tak, že stejně ze skladby běhá mráz po zádech nebo naskakuje husí kůže (viz např. „Love Without Tears“).
První plnohodnotná skladba „All The Lips Go Blue“, kterou kapela zvolila jako svou druhou klipovku, je právě již výše poznačenou kombinací „Venus Doom“ se „Screamworks…“. Prvně zmiňované album připomínají především bridge a basa s kytarou, druhé naopak refrén téměř evokující píseň „Kathrine Wheel“. První klipovka „Tears On Tape“ patří mezi ty nejvláčnější, nejpopovější věci na desce. Mezi výraznější skladby bych naopak zařadila křišťálově temnou (ano, opravdu z ní cítím takový oxymorón) „Heart At War“, ve své podstatě jednoduchou a lehkou, zároveň tíživou píseň. Album jako celek je svým způsobem méně refrénové, což neznamená, že by skladby neměly refrény, ale jsou buď natolik zjednodušené, či naopak spletené, postavené na táhlých tónech, že jsou hůře zapamatovatelné. Ve stejném momentě má ale téměř každá sladba svou vlastní atmosféru, některé jsou až dětsky hravé a mně se neodbytně cpe do hlavy chuť přirovnat tuto desku k baroknímu ozdobnému stylu.
 Album zní částečně jako klasičtí HIM posledních let těsně před „Screamworks…“, na druhou stranu je rozjasněné („I Will Be The End Of You“) právě pravděpodobně díky vlivu poslední desky, a nepůsobí tolik temně a neprostupně, jako napříkad „Venus Doom“, které bych přirovnala k mlze okolo rybníčku Brčálníku. Zároveň se HIM nevyhýbají ani výraznějšímu zapojení hlubších tónů basy. Největším ohlédnutím za historií jsou temnější, méně melodické závěrečné skladby, kdy „Kiss The Void“ je téměř instrumentální záležitostí, místy doplněnou jen popěvkem bez textu. „Drawn & Quartered“ je právě jednou z těch nejhůře stravitelných, překombinovaných a komplikovaných skladeb, kdy se během poslechu trochu ztrácíte. Stejně tomu je i u „W.L.S.T.D.“
Nevím jak ti, kteří se k HIM dostali třeba nedávno, ale já jsem po těch dvanácti letech s vývojem kapely spokojená. Přiznám se, že v současnosti by mě asi ani nebavilo poslouchat pořád dokola nové varianty alb ve stylu „Razorblade Romance“. Všeobecně se říká, že HIM vyměkli. Neřekla bych. Většina těchto řečí je založená na tom, že Valův vokál se od počátků kariéry výrazně změnil, ale kytarové riffy, hojnost basy a květnatost kláves mluví o tom, že hudebně kapela rozhodně neupadá.
|
