„Pojďte a poslyšte příběh z dávných časů, kdy prabáby našich pradědů byly ještě dětmi...“ Lépe než tento citát ze seriálu Cirkus Humberto, by asi jiný
tento příběh o Deep Purple uvádět nemohl. Psal se totiž rok 1967, kdy se mladý, teprve dvaadvacetiletý, kytarista Ritchie Blackmore vrátil z Hamburku, kde zkoušel prorazit po vzoru Beatles, do své rodné Anglie. Jedním z prvních lidí, které potkal, byl mohutný varhaník s mrožím knírem, který se jmenoval Jon Lord. Právě v tu chvíli byl položen základní kámen kapely, která v příštích letech měla změnit podobu rockové hudby a ovlivnit další generace hudebníků.
Netrvalo dlouho a Lordova a Blackmoreova projektu Roundabout se stali Deep Purple, kam přibyl ještě bubeník Ian Paice, basista Nick Simper a
zpěvák Rod Evans. První krůčky v podobě převzatých skladeb přinesly brzy své ovoce, protože přehraný, rok starý hit Joea Southa „Hush“, se stal obrovským hitem v Americe, protože kápnul do noty orvaným hippies, jejichž doba pomalu končila. Díky „Hush“ dostala kapela smlouvu na svou první desku, kterou pojmenovala „Shades Of Deep Purple“ a do obchodů s ní přišla v červenci roku 1968, v době, kdy ještě nepřistál první člověk na Měsíci, kdy svět ještě neznal jméno Charlese Mansona, v době, kdy z pražských teras bouřil Alexandr Dubček a v Moskvě se připravoval plán na obsazení Československa.
Základem raných Deep Purple byla od samého počátku kytarová hra Ritchieho Blackmorea, skřížená s řinčivými hammondkami Jona Lorda. Poté samozřejmě velká váha ležela na přesvědčivém vokálu Roda Evanse. Jenže stačí si poslechnout hned úvodní skladbu debutu „Add The Adress“, což je v podstatě souboj mezi Blackmorem a Lordem, a je jasné, jaký potenciál v kapele leží. Tam, kde ostatní při svých instrumentálkách nudí, Deep Purple naplňují posluchače neutuchajícím napětím. Album samozřejmě obsahuje i „Hush“, který mezitím vystoupal až na čtvrté místo oficiálního amerického žebříčku (což se originálu nepodařilo ani náhodou).
Přestože celá deska působí ještě nesourodě, najdou se na ní zajímavé věci. Jednou ze skladeb, která rozhodně stojí za zaznamenání, je výbušná „Mandrake Root“, které v jejím středu dominuje Paiceho neuvěřitelné bubenické sólo. To jen poukazuje na fakt, že už ve svých dvaceti letech byl Ian Paice bubeníkem k pohledání. Zaujme i „One More Rainy Day“, což je další ze soubojů mezi kytarou a hammondkami, které Lord dokázal využívat jako nikdo jiný v té době.
Velice zajímavá je i notně zpomalená verze „Help“ od The Beatles, ze které Blackmoreova parta udělala spíše baladu. Odhaluje v ní ale fakt, že The Beatles skládali věci tak, že se dají předělat, aniž by jim unikla jejich jedinečnost. Evans v té době trvdil, že chtěli „Help“ světu představit v jiném světle, ovšem producent prvních tří desek Derek Lawrence má jiný názor: „Myslím, že pro Ritchieho bylo vždy obtížné cokoliv kopírovat – a právě proto to bylo zvláštní,“ řekl Lawrence. Zaujme i psychedelická verze „Hey Joe“ od Jimiho Hendrixe, kde opět zvláštní esprit dodávají hammondky a kytara.
Dnes se na „Shades Of Deep Purple“ můžeme dívat jako na startovní výstřel. Z historického hlediska je už tahle deska pozapomenutá, ovšem i po pětačtyřiceti letech má své kouzlo, které tkví v už tolikrát zmiňované hře Lorda a Blackmorea. „Shades Of Deep Purple“ je možná trochu poplatná době svého vzniku, ovšem dala světu i novátorskou hru a nové postupy, které v době hippies byly něčím neslýchaným. Z prvních desek sestavy s Evansem a Simperem je pravděpodobně nejlepší. Už jen proto, že je první...
|
