Simper s Evansem za sebou naposledy zavřeli dveře v červnu 1969, kdy ještě deska "Deep Purple" nebyla na světě. Náhrada za Evanse spadla z nebes. Lord s Blackmorem se šli podívat na koncert kapely Episode Six, protože slyšeli o jejím zpěvákovi samou chválu. A řeči nepřeháněli. Angažmá mu nabídli hned na místě. Ten čtyřiadvacetiletý mladík se jmenoval Ian Gillan. A hned souhlasil. S Gillanem si zbylá trojice hned padla do noty, Měli podobný osud.
Všichni do té doby hráli víceméně popovější hudbu a jejich srdce toužila po hard rocku. Gillan si s sebou z Episode Six přivedl ještě basistu Rogera Glovera a nejslavnější sestava Deep Purple byla na světě.
Kapela nejprve splnila Lordovi jeho dávný sen zahrát si s orchestrem a koncem září kapela vystoupila v Royal Albert Hall, kde vznikla nahrávka "Concerto For Group And Orchestra", první oficiální spojení rocku a vážné hudby. Pak přišel čas na tvorbu vlastního materiálu. Do toho se s vervou vrhl zejména Glover. "Všechny skladby byly svěží a měly v sobě silný oheň a agresi," řekl Glover k materiálu, který dostal název "In Rock".
Už jen úvodní skladba "Speed King" a výbuchy kytar v ní položily prazáklad heavy metalu. Už zde je vidět, že Gillan je pro Deep Purple
ten pravý zpěvák, protože dokázal kapelu přenést přes práh desetiletí. Hned v následující "Bloodsucker" odhaluje svůj nelimitovaný hlasový rejstřík divokými vysokými výkřiky v refrénu skladby. Je jasné, že Deep Purple jsou naprosto jinou kapelou než před pár měsíci.
Přichází "Child In Time". Dílo z těch nejmistrovštějších. Se "Stairway To Heaven" nejspíš nejlepší rocková kompozice všech dob. "Ian Gillan je pravděpodobně jediným zpěvákem, který to dokáže zazpívat," tvrdil Blackmore na adresu svého kolegy. A měl pravdu. Gillan skutečně s hlasem stoupá do nadpozemských výšek a do toho burácí Lordovy hammondky. Brzy se přidá Blackmore s nebeskopekelným sólem, které graduje v obrovské rychlosti. I když sám o své práci na téhle skladbě mluví poněkud s despektem, je fakt, že právě jeho sólo ovlivnilo další generace rockových kytaristů.
Kapela nepolevuje a Blackmore odpaluje "Flight OF The Rat" dalším z nesmrtelných riffů. Tohle už je skoro heavy metal. Se svým kratičkým sólem se přidal také Paice, jenže už nedostává tolik prostoru jako třeba v "Chasing Shadows" z minulé desky. Vše je hrané pro dobro celku, pro písničku jako takovou. "Into The Fire" je trochu klidnější, ovšem kromě refrénu, kde Gillan zase demonstruje svůj obrovský rozsah. "Livin´ Wreck" možná jako jediná v sobě nese stopy trochy psychedelie šedesátých let, ale ovšem tvrdosti také nepostrádá. Závěrečná "Hard Lovin´ Man" má obrovský potenciál pohnout davem na koncertech. Je to rychlá věc, ve které doslova exceluje Blackmore se svým sólem. Možná se z dnešního pohledu zdá trochu nepochopitelné, proč kapela na album nezařadila ani jeden ze singlů, pomalou "Hallelujah" a ostrou "Black Night", když zejména druhá jmenovaná byla hitem a dodnes je na koncertech často žádána. Ale to už je dnes asi jedno...
Diskutovat o vlivu "In Rock" na scénu nemá smysl. Přes noc se z průměrné rockové party stala hardrocková hvězda první kategorie.
Dnes, po třiačtyřiceti letech od svého vydání je "In Rock" neustále citována jako ta největší klasika všech dob. Pilíř hard rocku, který
dal o deset let později vzniknout heavy metalu. Jedna z nejzásadnějších desek všech dob.
|
