"In Rock" znamenalo pro novou sestavu Deep Purple fenomenální úspěch v domovské Anglii. Britští fanoušci předchozí alba prakticky ignorovali, ovšem "In Rock" vynesli až na čtvrté místo oficiální hitparády. Amerika zůstávala po úspěchu "Hush" přece jen k novému směřování kapely trochu chladná, což ovšem nemělo trvat dlouho. Hektické turné ovšem brzy přineslo první problémy. Za prvé nebylo moc času na skládání nového materiálu a začaly se projevovat rozpory mezi Blackmorem a Gillanem. Blackmore Gillanovi vyčítal, že v některých pasážích naživo zpívá falešně, zpěvákovi nešla pod vousy
kytaristova záliba v hraní dlouhých sól, která trvala až desítky minut. Navíc Blackmore se začal v té době oddávat spiritistickým
seancím a Gillan začal více holdovat alkoholu.
V září 1970, ale jdou Deep Purple zpět do studia s producentem Martinem Birchem, aby zde nahráli desku, kterou pojmenovali "Fireball". "Nahrávání jsme museli vměstnat do okamžiků, kdy se uvolnilo trochu času a to není dobrý způsob jak připravit desku," zmínil v jednom z interview Blackmore. Nedostatek času i invence se na "Fireball" koneckonců projevil, a z dnešního pohledu se dá říci, že tato deska, která vyšla v červenci 1972 stojí jaksi ve stínu "In Rock".
Začátek desky je ale grandiózní. Do tajemného zvuku, který vydává studiová klimatizace, předvede Paice jednu ze svých nejlepších bubenických exhibicí a tím startuje titulní "Fireball". Jedna z nejrychlejších věcí kapely, která stojí v jedné řadě se "Speed King". Jednoznačně skvělý otvírák alba. Gillan i po hektickém turné, kdy už mlel z posledního, dokazuje, že ještě všechna esa z rukávu nevytáhl.
Dvojka "No No No" je trochu bluesovější Blackmoreův otisk a tahle skladba rozhodně patří k tomu lepšímu, co na "Fireball" lze slyšet.
Za to "Demon´s Eye" je tak trochu jako kolovrátek postavený na jednom Blackmoreově riffu a nepříliš nápaditém Gillanově projevu.
Oproti sevřenému předchozímu albu se kapela pouští do větší experimentů, což korunuje věcí "Anyone´s Daughter", která Deep Purple trochu nepochopitelně vrací do šedesátých let a má silný přízvuk country. "Snažili jsme se naši hudbu posunout o stupínek výš a trochu jsme to přehnali," řekl na adresu zmíněné skladby Roger Glover.
"The Mule" může také lehce působit jako promrhaná naděje, protože Gillanův zpěv působí zajímavě, ovšem celá kompozice je tak trochu
zmatená a Lordova a Blackmoreova souhra v první části skladby může působit trochu až disharmonicky. Naproti tomu "Fools" disponuje výborným hřmotným riffem. Gillan se drží trochu při zemi, jako kdyby nechtěl svůj hlas pustit z uzdy, celkově se jedná o houpavé boogie a jednu z těch lepších skladeb desky. Závěrečná "No One Came" zase obsahuje pro tvorbu Deep Purple několik nezvyklých elementů, ovšem i tak se jedná o vcelku silnou píseň.
Ze zpětného pohledu je škoda, že kapela nezařadila na desku další singl "Strange Kind Of Woman", který se v Británii stal velkým hitem. Tahle skladba mohla na "Fireball" stát na úkor některých méně výrazných skladeb jako "Demon´s Eye" nebo "The Mule".
"Fireball" je pochopitelně dobrá deska. Ovšem stojí mezi dvěma monolity - "In Rock" a "Machine Head" a mezi nimi její lesk trochu bledne. Albu nejvíce ubližuje absence více zásadních momentů, což je samozřejmě vysvětleno nedostatkem času na jeho přípravu. Dnes jediným zastáncem "Fireballu" z řad kapely je Ian Gillan. "Mě potěšilo, protože bylo po textové i melodické stránce odvážnější, místo toho, aby to byl typický hardrock, což ale dost lidí zmátlo," míní zpěvák. Právě na tomto albu je slyšet větší Gillanův vliv na celou tvorbu, zatímco Blackmore je trochu v pozadí. "Fireball" ale slavilo
úspěch. V britské hitparádě okupovalo první pozici, v Americe to dotáhlo do Top 40.
|
